Phelipanche caesia - mordovka sivá

21. 6. 2014 vytvořil Václav Dvořák

Phelipanche caesia (Reichenb.) Soják – mordovka sivá

Syn.: Orobanche caesia Reichenb., Phelipaea lanuginosa C. A. Meyer, Phelipanche lanuginosa (C. A. Meyer) Soják, Orobanche asiatica Weinm., O. lanuginosa (C. A. Meyer) Beck in Krylov, O. peisonis Beck in Halácsy et Braun

Čeleď: Orobanchaceae – zárazovité

Status: CR

 

Popis: Drobná, žláznatá, běloplstnatá bylina vysoká obvykle 1625 cm. Lodyha přímá, nevětvená. Květenství krátce válcovité; listeny stejného tvaru jako listy, listence úzce čárkovité; květy šikmo vzhůru směřující, poté spíše rovnovážně odstálé. Kalich trubkovitý, 4cípý, do třetiny členěný; koruna hustě bělavě plstnatá a žláznatá, modrá až modrofialová; blizna bělavá.

 

Možná záměna: Jediný zástupce mordovek na našem území, který má běloplstnaté až vlnaté odění v květenství, to chybí jinak velmi podobné mordovce písečné (Phelipanche arenaria), která má pouze žláznaté chlupy. Od habitem podobné zárazy namodralé (Orobanche coerulescens) se liší přítomností páru listenců z boku kalichu.

 

Rozšíření: Druh s rozsáhlým euroasijským kontinentálním areálem sahajícím od pobřeží jezera Bajkal až po střední Evropu (Dolní Rakousy a jižní Moravu).

 

V České republice se vyskytuje pouze v panonském termofytiku jižní Moravy, kde je výskyt omezen na několik málo lokalit v okolí Pouzdřan, Dolních Dunajovic a Újezdu u Brna.

 

Ekologie: Mordovka sivá roste na suchých, výhřevných, osluněných stanovištích s jižní svahovou orientací. Preferuje trávníky, meze, opuštěné vinice, terasy, úhory, okraje sprašových stěn. Roste na půdách hlubokých, minerálně bohatých jako jsou spraše.

 

Jako obligátní parazit je jejím hostitelem především pelyněk pontický (Artemisia pontica), vzácněji pelyněk pravý (Artemisia absinthium).

 

 Druh s fenologickým optimem kvetení od konce května do konce června.

 

Ochrana a ohrožení: Druh není řazen mezi zvláště chráněné taxony. V Červeném seznamu ovšem patří mezi druhy kriticky ohrožené (CR), což je dáno velmi nízkým počtem lokalit. Většina z nich je chráněna formou maloplošně chráněného území.

 

 

Literatura:


Zázvorka J. (2000): Phelipanche Pomel In. Slavík B. (ed.), Květena České republiky, vol. 6, Academia, Praha, 480489.