Forficula auricularia (Linnaeus, 1758) – škvor obecný

Syn.: Forficula dentata Fabricius, 1775; Forficula major De Geer, 1773; Forficula neglecta Marsham, 1802

Čeleď: Forficulidae – škvorovití

Status: běžný druh

Popis: Délka těla se pohybuje mezi 14–21 mm u samců a 12,5–17,5 mm u samic. Barva těla je hnědá až žlutohnědá, hlava je červenohnědá, štít černý se žlutými bočními okraji, nohy žluté. Tykadla jsou složena ze 14 článků. Na hřbetě spočívají krátké tuhé krovky, pod kterými jsou vějířovitě složena blanitá křídla, jejichž část vyčnívá zpod krovek jako tzv. šupina (squama). Zadeček je, jako u všech škvorů, zakončen „klíšťkami“ – štěty. Štěty samců (4–9 mm) jsou ploché, na vnitřní straně bazální části s ozubenou ploškou a vyčnívajícím zubem. Štěty samic (3–4,5 mm) jsou bez zoubků, téměř rovnoběžné a na konci se sbližující. Podle mohutnosti štětů samců je rozlišována forma cyclolabia s krátkými štěty a macrolabia s dlouhými štěty.

Možná záměna: Z našich škvorů je nejpodobnější škvor polokřídlý (Apterygida media), který je o něco menší a liší se hlavně tím, že zpod krovek nevyčnívají dvě šupiny. Škvor velký (Labidura riparia) a škvor malý (Labia minor) se liší na první pohled velikostí a dalšími znaky. Škvor bezkřídlý (Chelidura acanthopygia) se liší celkovou absencí křídel i krovek.

Rozšíření: Kosmopolitní (po celém světě).

V ČR velmi hojný po celém území, jednoznačně nejhojnější druh škvora.

Biologie a ekologie: Škvor obecný je nenáročný na prostředí a obývá téměř všechny suchozemské biotopy. Má převážně noční aktivitu a přes den se většinou ukrývá na tmavých vlhkých místech, různých skulinách, škvírách, pod kůrou, pod kameny apod. Vývoj v mírném pásu je jednogenerační, přezimují dospělci. K páření dochází na podzim. Samice klade vajíčka v zimě nebo brzo zjara do mateřské komůrky, kterou předem vyhloubí v půdě, tlející vegetaci nebo ztrouchnivělém dřevě. Samice vajíčka aktivně chrání před nepřáteli a prostřednictvím čištění brání jejich zplesnivění. Malé nymfy se líhnou po 2 až 4 týdnech a s matkou zůstávají do druhého svlékání, poté se rozptýlí po okolí. Dospívají v létě nebo na podzim. Škvor obecný je všežravec, který se živí různými rostlinnými zbytky, ovocem, květy, uhynulými živočichy apod. Loví také drobné bezobratlé, např. mšice, červce a housenky. K uchopování živé kořisti používá své mohutné štěty (klíšťky), které využívá též k obraně a soubojům. Pomocí štětů taky uvolňuje blanitá křídla, která jsou pod krovkami upevněna háčky. Škvor obecný je letuschopný, létá ale velmi vzácně.

Poznámka: O škvorech se traduje, že zalézají lidem do uší. Spojitost s ušima je obsažena i v odborném názvu škvora obecného (auricularia je latinské přídavné jméno „ušní“) a v anglickém (earwig) nebo německém (Ohrwürm) překladu slova škvor. Existuje však překvapivě málo lékařských záznamů o škvorovi vniklém do ucha, násobně méně než o jiných druzích hmyzu (např. mouchách). Zajímavá teorie tvrdí, že spojitost škvorů s ušima vznikla v dávné minulosti v důsledku pozorování nalezených mrtvol, kterým při manipulaci s nimi vylézali z uší škvoři (na rozkládající se mrtvole mohou škvoři lovit larvy much, uši přitom představují vhodný úkryt).

Literatura:

Kočárek (2015): Biologie, ekologie a fylogeneze rovnokřídlého hmyzu (Orthoptera) a škvorů (Dermaptera). Habilitační práce v oboru Ekologie. Univerzita Palackého v Olomouci.

Kočárek P., Holuša J., Vidlička L. (2005): Blattaria, Mantodea, Orthoptera & Dermaptera České a Slovenské Republiky. Kabourek, Zlín.

Reichholf-Riehm H. (1997): Hmyz a pavoukovci. Ikar, Praha.

Najdete zde již více než 2800 druhů rostlin, hub a živočichů!