Boloria selene - perleťovec dvanáctitečný

25. 5. 2017 vytvořil Stanislav Rada

Boloria selene (Denis & Schiffermüller, 1775) – perleťovec dvanáctitečný

Syn.: Clossiana selene (Denis & Schiffermüller, 1775)

Čeleď: Nymphalidae – babočkovití

Status: běžný druh

 

Popis: Rozpětí křídel 38–41 mm. Svrchní strana křídel je oranžová s černými skvrnami. Spodní strana křídel je zbarvena kombinací okrových, bílých a červenohnědých polí s černými skvrnami. Tělo je černé, s hnědým ochlupením (které přechází i na báze křídel). Housenky jsou černé s kuželovitými výrůstky po celém těle; u odrostlejších housenek jsou výrůstky oranžově zbarveny a barva těla přechází do šedé. První dva výrůstky za hlavou jsou nápadně dlouhé a mohou proto připomínat tykadla. Kukla je hnědá s malými perleťovými políčky.

 

Možná záměna: Záměna je možná s některými dalšími druhy perleťovců, přičemž nejpodobnější je perleťovec fialkový (Boloria euphrosyne). Ten se od perleťovce dvanáctitečného liší rezavými klíny na okraji rubové strany zadního křídla (p. dvanáctitečný je má černé) a pouze jedním bílým (perleťovým) polem ve střední části rubové strany zadního křídla (p. dvanáctitečný má tři). Zbývající dva druhy rodu Boloria (B. dia a B. aquilonaris) mají výrazně odlišnou kresbu na rubu zadních křídel a také téměř pravoúhlý roh zadního křídla (v jeho přední části). Perleťovec dvanáctitečný je z našich čtyř druhů rodu Boloria nejhojnější.

 

Rozšíření: Druh s velikým areálem sahajícím od západní Evropy přes Sibiř a Japonsko až do Severní Ameriky. V Evropě chybí v Irsku, v jižní polovině Iberského poloostrova, v jižní a střední Itálii a v jižních částech Balkánu.

 

V ČR běžný druh rozšířený od nížin do hor.

 

Biologie a ekologie: Osidluje osluněná místa v listnatých a smíšených lesích, paseky, lesní okraje a lesní louky i mezofilní křovinaté nelesní biotopy, pastviny s roztroušenými stromy apod. Dalším typem biotopů jsou rašeliniště a rašelinné louky. Živnými rostlinami housenek jsou violky, udávána je violka psí (Viola canina), Rivinova (V. riviniana), srstnatá (V. hirta) a bahenní (V. palustris). Oplodněné samice kladou vajíčka na spodní stranu listů nebo na osluněný listový opad poblíž violek. Housenky buď žerou na violkách, nebo se v opadance ukrývají před sluncem. Kuklí se taktéž v opadu. Dospělí motýli létají ve dvou generacích – od května do července a od srpna do září (v horách jen jedna generace od června do července). Přezimuje housenka.

 

 

 

Literatura:

 

Beneš J., Konvička M., Dvořák J., Fric Z., Havelda Z., Pavlíčko A., Vrabec V., Weidenhoffer Z. (2002): Motýli České republiky: Rozšíření a ochrana I, II. SOM, Praha.