Senecio doria - starček zlatý

4. 8. 2020 vytvořil Václav Dvořák

Senecio doria L. – starček zlatý

Syn.: Jacobaea doria (L.) G. Gaertn., B. Mey. & Scherb.; Doria vera (L.) Fourr.; Senecio macrophyllus M. Bieb, nom. cons.

Čeleď: Asteraceae – hvězdnicovité

Status: CR, §K

 

Popis: Lysá bylina s krátkým oddenkem bez výběžků. Lodyha přímá, plná, v horní polovině větvená, vysoká do 40–100 cm. Listy nahloučené ve spodní části lodyhy, celistvé, ojíněné, masité, celokrajné až oddáleně zubaté, největší naspodu, k vrchu lodyhy zmenšující se. Úbory do 25 mm v průměru, skládající bohatou volnou latu; zákrov lysý; liguly okrajových jazykovitých květů zlatožluté, v počtu 5(–6). Nažky hnědé, lysé, s chmýrem až 4krát delším než plod.

 

Možná záměna: Starček zlatý tvoří komplex několika blízce příbuzných druhů uskupených v sekci Doria. V České republice je do této sekce řazeno celkem 6 druhů, přičemž záměna připadá v úvahu především se starčkem stinným (Senecio umbrosus), jenž má lodyhy alespoň v dolní části chlupaté a úbory mají 6–7 ligul okrajových jazykovitých květů. Oba tyto druhy se od ostatních zástupců sekce liší za květu vytrvávajícími spodními celistvými listy, které se vzhůru po lodyze zmenšují. Mnohem složitější situace nastává mimo hranice České republiky, kde roste řada dalších zástupců sekce. Současné taxonomické studie rovněž ukazují na značný překryv se zástupci ze sekce Crociseris, kam je řazen u nás vzácný starček bažinný (S. paludosus), ten má duté lodyhy, za květu odumřelé spodní listy a největší listy ve střední části lodyhy.

 

Rozšíření: V rámci sekce Doria má starček zlatý nerozsáhlejší areál, přesto zaujímá jen střední až východní část evropského kontinentu a to v relativně úzkém pásu. Západní hranice rozšíření leží v Rakousku a na Moravě, odkud přes Panonskou nížinu areál pokračuje dále na východ. Počítáme-li také s lokalitami starčku (Senecio macrophyllus), jenž byl se starčkem zlatým sloučen, tak se vyskytuje až po podhůří Kavkazu, resp. jižní okraj Uralu.

 

V České republice se tento druh vždy vyskytoval vzácně, na severozápadním okraji svého areálu, pouze v panonském termofytiku jižní Moravy, s většinou lokalit spadajících do Dyjsko-svrateckého úvalu a okrajů Hustopečské pahorkatiny, ojediněle též jinde. Severní hranice rozšíření doposud leží na Vyškovsku, kde byl doložen od Letonic. Většina lokalit nepřesahuje nadmořskou výšku 250 m.

 

Ekologie: Tento druh vyhledává nepříliš atraktivní otevřená stanoviště, jako jsou různá vlhká travnatá místa, okraje rákosin a křovin, vlhké příkopy podél silnic i železniční náspy. Preferuje vlhké, ale vysýchavé, těžké, minerálně bohaté půdy, dobře snáší zasolení.

 

Vytrvalý hemikryptofyt s fenologickým optimem kvetení od konce července do září.

 

Ochrana a ohrožení: Starček zlatý patřil vždy k velmi vzácným druhům naší květeny, v současnosti se vyskytuje na méně než 10 lokalitách. Patří mezi zvláště chráněné druhy v kategorii kriticky ohrožené, stejný status ohrožení mu patří rovněž v Červeném seznamu. Populace jsou obvykle slabé, ne vždy územně chráněné, a proto ohrožené především přímou destrukcí, v minulosti odvodňováním a přeměnou půd na zemědělskou.

 

 

Literatura:

 

Calvo J. & Aedo C. (2015): A Taxonomic Revision of the Eurasian/Northwestern African Senecio doria Group (Compositae). – Systematic Botany, 40(3): 900–913.

 

Czarnecka B. & Denisow B. (2014): Floral biology of Senecio macrophyllus M. BIEB. (Asteraceae), a rare Central European steppe plant. – Acta Societatis Botanicorum Poloniae, 83: 17–27.

 

Grulich V. (2004): Senecio L. In: Slavík B., Štěpánková J. & Štěpánek J. (eds), Květena České republiky 7, Academia, Praha, 250–280.

 

Grulich V. & Hodálová I. (1994): The Senecio doria group (Asteraceae-Senecioneae) in Central and Southeastern Europe. – Phyton, Horn, 34: 247–265.

 

Iamonico D. (2013): Lectotypification of Senecio doria (Asteraceae). – Annales Botanici Fennici, 50(1–2): 71–72.

 

Pellegrini E., Casolo V., Iamonico D. et al. (2019): Molecular study on Senecio fontanicola (S. doria group, Asteraceae) and its conservation status. – Hacquetia, 18(1): 87–95.