Pacifastacus leniusculus  (Dana, 1852) – rak signální 

Čeleď: Astacidae - rakovití 

Status: nepůvodní druh

Popis: Délka těla může dosahovat až 18 cm. Samice bývají zpravidla menší (okolo 12 cm). Tělo je obvykle hnědého zbarvení. Hlavohrudní krunýř je hladký a bez trnů. U kloubů pohyblivých prstů klepet se nachází bílá až namodralá skvrna, podle které dostal své druhové jméno. Klepeta jsou ze spodní strany sytě červená. Povrch klepet je hladký.

Možná záměna: Determinaci raků je vždy lepší provádět na základě kombinace různých znaků, protože zejména zbarvení, včetně skvrny na klepetech u raka signálního, může být proměnlivé. Rak signální (Pacifastacus leniusculus)   se z našich raků nejvíce podobá raku říčnímu (Astacus astacus). Oba druhy se dorůstají podobné velikosti, spodní strana klepet je červená a obývají také podobné typy lokalit. Rak říční má však povrch klepet drsný a na hlavohrudním krunýři jsou hrbolky a drobné trny, zatímco rak signální má povrch klepet i krunýře hladký.

Rozšíření: Původní areál tohoto druhu se nachází v Severní Americe (severozápad USA a jihozápad Kanady). Od 60. let byl postupně introdukován do různých míst Evropy (především Švédsko a Rakousko) jako náhrada za raka říčního, odkud se dále rozšířil do zbytku Evropy, buď záměrnou introdukcí či samovolným šířením.

Do ČR byl dovezen v 80. letech ze Švédska a vysazen do několika rybníků. V současné době jsou známy lokality z jižních Čech a z Moravy. Nejvíce lokalit s výskytem raka signálního se nachází v okolí Velkého Meziříčí.

Biologie a ekologie: Ve svém původním areálu osidluje rak signální širokou škálu biotopů, jako jsou potoky, řeky i jezera. Je schopný obývat také brakické vody. U nás ho můžeme najít jak v rybnících, tak v potocích, kde si v březích často buduje nory. Je poměrně citlivý na znečištění a obsah kyslíku ve vodě stejně jako ostatní druhy raků u nás, ale v porovnání s nimi snáší i vyšší teploty vody (kolem 30°C). K rozmnožování dochází na podzim (konec října), stejně jako u našich původních druhů raků, a samice pak nosí 100-400 vajíček zavěšených na pleopodech (nožky naspodu zadečkových článků). Malí raci se z vajíček líhnou na jaře (od konce března). Rak signální se dožívá až 20 let.

Stejně jako rak pruhovaný (Ortonectes limosus) je i rak signální přenašečem račího moru Aphanomyces astaci, který způsobuje masové úhyny populací našich původních druhů raků. U nenakažených populací tohoto druhu je známá koexistence na stejných lokalitách s rakem říčním. Obecně je ale konkurenčně zdatnější než naše druhy raků, a tak je může vytlačovat z původních stanovišť.  

Literatura:

Kozák P., Ďuriš Z., Petrusek A., Buřič M., Horká I., Kouba A., Kozubíková E. & Policar T. (2013): Biologie a chov raků. Fakulta rybářství a ochrany vod, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích. 418 pp.

Štambergová M., Svobodová J. & Kozubíková E. (2009): Raci v České republice. Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky, Praha. 255 pp.

Najdete zde již více než 2800 druhů rostlin, hub a živočichů!