Maculinea nausithous - modrásek bahenní

21. 11. 2016 vytvořil Stanislav Rada

Maculinea nausithous (Bergsträsser, 1779) – modrásek bahenní 

Syn.: Glaucopsyche nausithous (Bergsträsser, 1779); Maculinea arcas (Rottemberg, 1775); Phengaris nausithous (Bergsträsser, 1779)

Čeleď: Lycaenidae – modráskovití

Status: SO, NT, NATURA 2000

 

Popis: S rozpětím křídel 35–37 mm patří k větším druhům modrásků. Základní barva svrchní strany křídel je hnědá, doplněná výrazným modrým poprášením u samců a nevýrazným u samic. Svrchní strana křídel samců se tedy jeví jako hnědomodrá se širokým hnědým lemem na okrajích křídel, přičemž z modrého poprašku vystupuje jedna řada tmavohnědých skvrn na každém křídle a hnědé křídelní žilky. Svrchní strana křídel samic je hnědá a jen trochu modře poprášená (tento poprašek může u starších samic úplně chybět). Mnohem častěji se nám v přírodě podaří pozorovat spodní stranu křídel, která je u obou pohlaví hnědá s jednou řadou černých oček s tenkou světlou obrubou. Tělo je hnědé, s dlouhým světlemodrým ochlupením na spodní straně hrudi a na stehnech. Hlava nese srolovaný sosák, černé složené oči a tmavá, příčně světlomodře proužkovaná tykadla zakončená paličkou. Housenka je drobná, červenofialově zbarvená a na bocích a hlavě řídce ochlupená.

 

Možná záměna: Záměna je možná zejména s dalšími modrásky rodu Maculinea – modrásek očkovaný (M. teleius), modrásek černoskvrnný (M. arion), modrásek hořcový (M. alcon), modrásek hořcový Rebelův (M. alcon rebeli). Mezi těmito druhy jsou křídla modráska bahenního ze svrchní strany nejméně modře zbarvena a ze spodní strany nejtmavěji zbarvena. Důležitým znakem jsou očka na spodní straně křídel – modrásek bahenní má na každém křídle pouze jednu řadu oček, na rozdíl od ostatních druhů, které mají ještě druhou řadu blíže k okraji křídla a také další skvrny u báze křídla.

Záměna je nejpravděpodobnější s modráskem očkovaným (M. teleius), který má velmi podobnou ekologii a často obývá stejné lokality jako modrásek bahenní. Jak již bylo řečeno, m. očkovaný má oproti m. bahennímu na spodní straně křídel jednu řadu skvrn navíc (tyto skvrny jsou blíže okraji křídla a jsou méně výrazné) a dále ještě drobnou skvrnu u kořene zadního křídla. Ze svrchní strany je m. očkovaný mnohem víc modrý – samci mají líc křídel modrý s úzkým hnědým lemem, samice jsou zbarveny podobně jako samci m. bahenního.

Záměna je možná také s modráskem lesním (Cyaniris semiargus), zejména u samic. Rub křídel m. lesního je světlejší a vyznačuje se očkem u kořene zadního křídla (které m. bahenní nikdy nemá). Svrchní strana křídel samců m. lesního je sytě modrá, křídla samic jsou uniformě hnědá.

 

Rozšíření: Západopalearktický druh s areálem od severního Španělska přes východní Francii, střední a východní Evropu, severovýchodní Turecko a Kavkaz až po střední Sibiř a Altaj. Nejsevernější evropské lokality jsou v Nizozemí (kde byl motýl po jeho vymření reintrodukován), Německu a Polsku. Kromě severských států druh chybí na Britských ostrovech, v Belgii, Portugalsku, Itálii, na území bývalé Jugoslávie a v Řecku. Nejsilnější evropské populace jsou v Česku, jižním Polsku a Německu.

 

V ČR rozšířený na většině území, zejména v nivách řek v nížinách až pahorkatinách. Nejsilněji osídlené jsou severní a střední Morava, Bílé Karpaty, jižní Čechy a východní Čechy, kde je poměrně hojným druhem.

 

Biologie a ekologie: Modrásek bahenní je svým výskytem vázán na živnou rostlinu krvavec toten (Sanguisorba officinalis) a na výskyt hostitelských mravenců rodu Myrmica. Obývá tedy pouze stanoviště, která tyto 2 podmínky splňují – typicky vlhké louky se zachovalým vodním režimem, ale také vlhké příkopy podél silnic a železnic, okraje vodních nádrží, někde i podmáčené ruderály.

Dospělci létají od začátku července do začátku srpna s vrcholem okolo 20. – 25. července. Jsou krátkověcí, jednotliví motýli žijí pouze několik dní (za ideálních podmínek týden, většinou však jen 2–3 dny). Živí se sáním nektaru, a to téměř výhradně z květů krvavce totenu. Při sání na květech nebo při odpočinku málokdy rozevírají křídla, proto většinou vidíme jen jejich spodní stranu. Tvoří uzavřené populace, většina dospělců nevykonává přelety delší než 100 m. Někteří jedinci jsou však schopni dlouhých přeletů (i více než 1 km), díky kterým mohou být jednotlivé populace propojeny v metapopulační struktuře.

Modrásek bahenní, podobně jako další modrásci druhu Maculinea, prodělává pozoruhodný vývojový cyklus s vazbou na červené mravence rodu Myrmica (obligátní myrmekofilie). Samice kladou vajíčka do květních hlávek krvavce totenu. Vybírají si přitom ještě nerozkvetlá, ale už červenofialová květenství – na rozdíl od příbuzného m. očkovaného (Maculinea teleius), který klade na ještě zcela zelené hlávky. Housenky jsou ukryté uvnitř květenství, kde se živí semeníky. Může docházet ke vzájemnému kanibalismu mezi housenkami i k mezidruhové konkurenci s housenkami modráska očkovaného. Nakonec zbyde v jednom květenství 2–6 housenek. Housenky čtvrtého (tedy posledního) instaru vylézají z květenství a padají na zem, kde jsou během 4–6 minut nalezeny hostitelskými mravenci a přeneseny do mraveniště. V této fázi jsou velmi drobné a až posléze výživou v mraveništi nabydou přibližně 98 % konečné hmotnosti. Prvními třemi instary tedy housenka projde velmi rychle (během 3 až 4 týdnů) a většina vývoje se dále odehrává v mraveništi ve 4. instaru, který trvá několik měsíců, někdy i déle než rok.

Hostitelským druhem mravenců je primárně mravenec žahavý (Myrmica rubra), vzácně též mravenci Myrmica scabrinodis nebo Myrmica ruginodis. Housenky používají chemické, akustické a behaviorální signály, pomocí kterých mravence přesvědčí o tom, že jsou mravenčími larvami. Mravenci housenky adoptují a v mraveništi se o ně starají jako o vlastní larvy, včetně krmení, čištění a obrany. Oklamaní mravenci dokonce upřednostňují housenky před vlastním potomstvem, což se projevuje například tak, že při ohrožení mraveniště nejprve zachraňují právě housenky a kukly modráska. Housenkám modráska bahenního ale veškerá péče nestačí a navíc ještě požírají mravenčí larvy a kukly. V tomto stojí modrásek bahenní mezi dvěma potravními strategiemi uvnitř rodu Maculinea: skupinou, jejichž housenky se v mraveništi živí pouze dravě (M. teleius, M. arion) a skupinou, jejichž housenky se vyživují pouze krmením od hostitelských mravenců (M. alcon, M. alcon rebeli). Při velkém množství housenek v mravenčí kolonii může dojít i k jejímu zlikvidování. Velká mraveniště dokáží úspěšně uživit několik desítek housenek. Housenky se kuklí v mraveništi, což je pro ně výhodné: také kukly totiž vysílají chemické a akustické signály, díky kterým se o ně mravenci starají a chrání je. V červenci se z kukel líhnou dospělí motýli, kteří vylézají na povrch a po roztažení a oschnutí křídel odlétají. Samci se objevují dříve než samice (protandrický druh).

 

Ohrožení a ochrana: Nejhojnější modrásek rodu Maculinea u nás. České populace druhu patří k nejsilnějším v Evropě a v současnosti není v ČR ohrožen. Přesto je legislativně chráněn jako silně ohrožený druh, jeho ochrana je naší povinností v rámci ochrany evropské přírody. Celoevropsky chráněn v soustavě NATURA 2000 – je zařazen v přílohách II a IV evropské směrnice o stanovištích. V západní Evropě se během 2. poloviny 20. století jeho výskyt snížil o 20–50 %.

Hlavními ohrožujícími faktory jsou změny vodního režimu lokalit jejich odvodněním, hnojení, plošná seč v nevhodném termínu, příliš častá seč anebo naopak upuštění od hospodaření a následné zarůstání lokalit. Nešetrná seč je nebezpečná nejen z hlediska odstranění kvetoucích rostlin krvavce totenu, ale také může likvidovat hnízda hostitelských mravenců – proto se doporučuje ruční seč nebo použití lištové sekačky se zvýšenou lištou. Louky s výskytem modráska bahenního je vhodné kosit jednou ročně, s dostatečným předstihem před výskytem dospělců (aby stihly krvavce obrůst) – tzn. před 15. červnem. Seč by se měla provádět mozaikovitě – s ponechanými neposečenými ploškami nebo pásy. Ty jsou posečeny až při další seči následující rok a zároveň jsou ponechány neposečené plochy jinde. Druhá seč se nedoporučuje, ale pokud je potřeba, je možno ji provádět až po 15. září. Alternativou k mozaikovité seči je rozdělení lokality na 2 části, z nichž každá je kosena jednou za 2 roky.

 

Taxonomická poznámka: V roce 1928 byl na základě jedinců z Ukrajiny popsán poddruh Maculinea nausithous kijevensis. V současnosti se má za to, že tento poddruh se vyskytuje ve východní části areálu – západně po Ukrajinu, Rumunsko a východní Maďarsko. V západní a střední Evropě (včetně Polska a západního Maďarska) by se měl vyskytovat nominotypický podruh M. nausithous nausithous. Někteří autoři ale tyto poddruhy neuznávají.

Taxonomický status druhu není uspokojivě vyřešen a současné genetické analýzy ukazují poměrně velkou genetickou diferenciaci uvnitř druhu. Je proto možné, že se ve skutečnosti jedná o větší počet kryptických druhů.

 

 

 

Literatura:

 

Barbero F., Thomas J.A., Bonelli S., Balletto E., Schönrogge K. (2009): Acoustical mimicry in a predatory social parasite of ants. Journal of Experimental Biology 212: 4084–4090.

 

Beneš J., Konvička M., Dvořák J., Fric Z., Havelda Z., Pavlíčko A., Vrabec V., Weidenhoffer Z. (2002): Motýli České republiky: Rozšíření a ochrana I, II. SOM, Praha.

 

Fric Z., Wahlberg N., Pech P., Zrzavý J. (2007): Phylogeny and classification of the Phengaris – Maculinea clade (Lepidoptera: Lycaenidae): total evidence and phylogenetic species concepts. Systematic Entomology 32: 558–567.

 

Rákosy L., Tartally A., Goia M., Mihali C., Varga Z. (2010): The Dusky Large Blue – Maculinea nausithous kijevensis (Sheljuzhko, 1928) in the Transylvanian basin: New data on taxonomy and ecology. Nota lepidopterologica 33: 31–37.

 

Settele J., Barbero F., Musche M., Thomas J.A., Schönrogge K. (2011): Singing the blues: from experimental biology to conservation application. Journal of Experimental Biology 214: 1407–1410.

 

Settele J., Kühn E., Thomas J.A. (eds.) (2005): Studies on the Ecology and Conservation of Butterflies in Europe. Vol. 2: Species Ecology along a European Gradient: Maculinea Butterflies as a Model. Pensoft, Sofia.

 

Thomas J.A., Settele J. (2004): Butterfly mimics of ants. Nature 432: 283–284.

 

Witek M., Sliwinska E.B., Skórka P., Nowicki P., Wantuch M., Vrabec V., Settele J., Woyciechowski M. (2008): Host ant specificity of large blue butterflies Phengaris (Maculinea) (Lepidoptera: Lycaenidae) inhabiting humid grasslands in East-central Europe. European Journal of Entomology 105: 871–877.