Carpocoris purpureipennis (DeGeer, 1773) – kněžice obecná

Čeleď: Pentatomidae – kněžicovití

Status: běžný druh

Popis: Středně velká kněžice o délce těla 10–13 mm. Hlava nese pár složených očí, pětičlánková tykadla a dlouhý bodec (sosák). Sosák je v klidu uložen pod tělem. Na hlavu navazuje štít s bočními vystouplými rohy. Za štítem je veliký trojúhelníkový štítek s protáhlou špičkou, dosahující přibližně do dvou třetin délky zadečku. Na zadečku jsou pod polokrovkami složena funkční blanitá křídla. Zbarvení těla je obvykle žlutohnědé až fialové, ale může být i hnědé či šedé. Konexivum (boční okraje zadečku) je žluté s černými skvrnami. Tykadla jsou černá. Spodní strana těla je světlá.

Možná záměna: Velmi podobná je kněžice měnlivá (Carpocoris pudicus), která má lehce odlišný tvar štítku (po stranách více zaškrcený, u báze více vyboulený), avšak spolehlivé rozlišení je problematické a obvykle vyžaduje prohlédnutí samčích pohlavních háčků na paramerách. Kněžice měnlivá je vzácnější a v ČR obývá pouze teplé nížiny, což se však s oteplením klimatu může měnit. V Alpách pak žije též velmi podobný druh Carpocoris melanocerus, který má ve střední části štítku dva šikmé, zřetelně vyduté útvary. V ČR žijící druh Carpocoris fuscispinus (kněžice rohatá) je sice také podobný, ale na první pohled se odlišuje výrazně vystupujícími černými rohy štítu. Záměna je možná i s kněžicí chlupatou (Dolycoris baccarum), která je oproti kněžici obecné obvykle menší a trochu jinak zbarvená, zejména však postrádá vystouplé rohy štítu a její tělo je při pozorném pohledu svrchu pokryto odstálými světlými chloupky.

Rozšíření: Eurosibiřský druh, rozšířený v Evropě a v mírném pásu Asie. V Evropě je na sever rozšířena až do jižního Norska a do jižní poloviny Švédska a Finska. Chybí na Britských otrovech, kde byli prozatím pozorováni jen zavlečení jedinci, nikoliv však usazená populace. Dále chybí na většině území Portugalska a Španělska (zde pouze na severu), v jižní Itálii a na středomořských ostrovech. Areál druhu pokračuje na východ přes Turecko, Kavkaz a Rusko až do Číny a Japonska.

V ČR velmi hojný druh po celém území.

Biologie a ekologie: Biotopově nenáročný (euryekní) druh, osídlující především otevřená travobylinná společenstva ale i částečně zastíněné biotopy. Obývá teplé nížiny i vrcholky hor. Nejčastěji jej najdeme na loukách, pastvinách, ruderálních zarůstajících plochách, na polích, zahradách, křovinatých stráních, lesních okrajích či pasekách, ale též na xerotermních písčinách i horských rašeliništích a na dalších biotopech. Je široce polyfágní – živí se sáním na nejrůznějších bylinách a travinách, případně i dřevinách. Dospělci ukončují přezimování na přelomu dubna a května a poté se páří a kladou vajíčka. Nová generace dospělců dospívá v srpnu.

Literatura:

Kment P. (2007): Ploštice – In: Hudec K. [et al.], Příroda České republiky: průvodce faunou. Academia, Praha.

Lis J.A. (2000): Klucze do oznaczania owadów Polski: XVII Heteroptera, Zeszyt 14 Pentatomidae.

Stehlík J.L. (1986): Results of the investigations on Hemiptera in Moravia made by the Moravian Museum (Pentatomoidea V). Acta Musei Moraviae, Scientiae naturales (Brno) 71: 147–178.

Najdete zde již více než 3100 druhů rostlin, hub a živočichů vyskytujících se v Česku!