Streptopelia turtur – hrdlička divoká

17. 1. 2013 vytvořil Zdeněk Mačát

Streptopelia turtur (Linnaeus, 1758) – hrdlička divoká

Řád: Columbiformes – měkkozobí, čeleď: Columbidae – holubovití

Status: IUCN: LC

 

Popis: Hrdlička divoká je 25-27 cm velký pták (tj. o něco větší než kos, ale menší než holub). Rozpětí křídel u dospělých jedinců se pohybuje od 50 do 55 cm, váha takového jedince pak mezi 120 až 190 g. Šat dospělých jedinců je u obou pohlaví stejný. Vrch hlavy je zbarven do modrošedé, tváře a hrdlo jsou šedé s odstíny růžové a po stranách je výrazná černě proužkovaná bíla skvrna. Svrchní strana těla a křídel je černošedá se širokými rezavými lemy na koncích peří. Břicho a spodní krovky jsou bílé. Zobák je černý, nohy červené s nádechem modré. Duhovka je oranžovočervená.

 

Možná záměna: Zaměnit hrdličku divokou je možné s ostatními zástupci čeledi Columbidae. Dobrým znakem proti záměně s hrdličkou zahradní (Streptopelia decaocto) je skvrna na krku. Zatímco u hrdličky divoké se jedná o oválnou skvrnu, u hrdličky zahradní se setkáme s pruhem. Celkové zbarvení obou druhů je velmi odlišné. U hrdličky divoké jsou nápadné rezavé lemy na konci peří na křídlech a trupu. V případě holubů (Columba oenas, Columba livia a Columba palumbus) je rozdíl patrný velmi dobře. Rezavé zbarvení peří hrdličky u holubů nenajdeme. V případě posledního jmenovaného, holuba hřivnáče, může nepozorného pozorovatele zmást bílá kruhová skvrna na krku. U hrdličky je však pravidelně žíhána černými pruhy.

 

Rozšíření: Hrdlička divoká je druh rozšířený plošně po celé Evropě (vyjma vysokých poloh v Alpách a celé Skandinávie), V Africe se vyskytuje podél řeky Nil, v pohoří Atlas a roztroušeně v oblastech Sahary. Na východě hrdlička obývá Rusko (po pohoří Ural), středoasijské republiky, Írán a Afghánistán. Nejvýchodnější populace žijí v pohoří Altaje a pouště Gobi na hranici Mongolska a Číny.

 

V České republice se vyskytuje na většině území (hnízdí i protahuje). Nejexponovanějšími oblastmi výskytu jsou nížiny. Zde bývá i nejčastěji pozorovaným holubovitým ptákem. Ve vyšších polohách se s ní setkáme pouze vzácně. Populace z území ČR pravidelně a vždy zimují v Africe (oblast od Senegalu po Etiopii). Přílet probíhá převážně v druhé polovině dubna. Odlet nastává v září.

 

Biologie a ekologie: Vhodné prostředí nachází hrdlička převážně v parkovitě uspořádané krajině (tzn. střídání lesíků, luk, polí a keřů), v blízkosti vodního toku. Hnízdo staví keřích, stromech nebo pobřežních houštinách. Vzhled hnízda odpovídá typické holubí stavbě, je ploché a uspořádání klacíků je řídké. Hnízdo stavějí oba rodiče. Samice snáší průměrně dvě vejce v období od dubna do července. V našich zeměpisných šířkách je pravidlem jedno hnízdění ročně. Stejně jako při stavbě hnízda se rodiče dělí o dobu sezení na vejcích. Vylíhlá mláďata jsou zprvu krmena „holubím mlékem“, později rostlinnou stravou od obou rodičů. Po opuštění hnízda (cca 20 dní) jsou mláďata plně vzletná. Potrava hrdličky divoké je složena ze semen rostlin. Sběr potravy probíhá na volných prostranstvích (pole a travnaté plochy). Nejstarší pták se dožil necelých devíti let.

 

Hlas: Hrdlička divoká se ozývá z okrajů lesů a mezí tlumeným vrkáním (nahrávka zde). 

 

 

 

 

Literatura:


BirdLife International and Natureserve (2012): Bird species distribution maps of the world. 2012. Streptopelia turtur. In: IUCN (2012): IUCN Red List of Threatened Species. Version 2012.2

 

Hudec K., Šťastný K., a kolektiv (2005): Fauna ČR, svazek 29/2, Ptáci 2/II. - Academia, Praha.

 

Murton R. K. (1986): Breeding, migration and survival of Turtle doves. British Birds 61: 193-212.