Panorpa germanica Linnaeus, 1758 – srpice skvrnitá

Syn.: srpice drobná 

Čeleď: Panorpidae – srpicovití

Status: běžný druh

Popis: Délka těla je 12–14 mm, z našich šesti druhů srpic patří k těm menším. Hlava je rypákovitě prodloužená s kousacím ústním ústrojím, opatřená dlouhými černými tykadly. Tělo je zbarveno žlutočerně, až na konec zadečku, který je červený. Konec zadečku samců je rozšířený a opatřený klíšťkami, bývá ohnutý nad tělo a připomíná tak konec zadečku štíra. Samice mají zadeček zakončený třemi úzkými články, připomínající ocásek. Čtyři velká blanitá křídla jsou bohatě žilkovaná, černě skvrnitá. Skvrny jsou na křídlech rozmístěny relativně rovnoměrně, ale velikost a počet skvrn jsou do jisté míry variabilní. V klidu jsou složena šikmo podél zadečku (zadní křídla jsou uložena pod předními). Larvy srpic připomínají housenku, mají silně sklerotizovanou hlavu s párem složených očí, tři páry hrudních nohou a osm párů panožek.

Možná záměna: V ČR se vyskytuje 6 druhů srpic rodu Panorpa, které se na první pohled vzájemně podobají. Liší se zejména znaky na křídlech a tvarem pohlavních orgánů. Srpice skvrnitá patří společně se srpicí běžnou (P. vulgaris) a srpicí obecnou (P. communis) mezi naše 3 nejhojnější druhy. Srpice běžná a obecná se od ostatních druhů odlišují silněji skvrnitými křídly, přičemž skvrny v distální části křídla splývají do jednoduché nebo větvené pásky. Nepříliš hojná srpice sněžná (P. alpina) se od srpice skvrnité odlišuje méně skvrnitými křídly a dále pak znaky v žilnatině. Vzácná srpice ouškatá (P. hybrida) se liší tmavě zakouřenými příčnými žilkami v distálním okraji křídla, ještě vzácnější srpici rezavou (P. cognata) lze rozpoznat podle světlých, rezavě zbarvených skvrn na křídlech.

Rozšíření: Srpice skvrnitá se vyskytuje ve většině Evropy, zejména ve střední a severní Evropě. V jihoevropských státech je její výskyt méně častý a omezuje se na jejich severní část. Je uváděna z celého Balkánského poloostrova, z Běloruska i ze severozápadního okraje Ruska, dále na východ ale pravděpodobně nezasahuje.

V ČR běžný až hojný druh rozšířený po celém území.

Biologie a ekologie: Srpice skvrnitá obývá především lesní okraje, paseky, křoviny, okolí vodních toků, zarostlé zahrady a jiná polootevřená stanoviště s dřevinami a vyššími bylinami. Samec před kopulací a během ní předává samici dárek v podobě kuliček bílkovinných látek, které vytváří ze sekretu slinných žláz. Samice kuličky požírá, obsažené látky přispívají ke zdárnému vývoji vajíček. Při kopulaci samec přidržuje zadeček samice pomocí klíštěk na konci jeho zadečku. Samice klade vajíčka do půdy ve skupinách po 10–20. Z vajíček se líhnou larvy, které žijí v půdě. Odrostlé larvy přezimují v komůrce v půdě a na jaře se kuklí. Z kukly se poté vykuklí dospělá srpice. Dospělci se vyskytují od května do října, a to ve dvou generacích ročně. Dospělci i larvy srpic se živí mrtvým i živým hmyzem nebo odumřelými částmi rostlin. Dospělci doplňkově přijímají též výměšky mšic, rostlinný nektar nebo organické zbytky z ptačího trusu. Poměrně významnou složkou potravy je mrtvý hmyz, který srpice kradou z pavoučích sítí.

Literatura:

Dorow W.H.O. (1999): Mecoptera (Schnabelfliegen). Mitteilungen der Hessischen Landesforstverwaltung 32: 657–677.

Hudec K. [et al.] (2007): Příroda České republiky: průvodce faunou. Academia, Praha.

Reichholf-Riehm H. (1997): Hmyz a pavoukovci. Ikar, Praha.

Ševčík J. (1998): Kolik druhů srpic rodu Panorpa žije v České republice? Živa 46: 75–76.

Ševčík J. (1999): Poznámky k rozšíření srpic rodu Panorpa (Mecoptera: Panorpidae) na Moravě a ve Slezsku (Česká republika). Klapalekiana 35: 41–47.

Vidlička Ľ., Holuša J. (2007): Neuroptera, Raphidioptera and Mecoptera assemblages inhabiting young spruce (Picea abies) forests: dominance structure and seasonal activity patterns. Journal of forest science 53: 74–81.

Najdete zde již více než 2800 druhů rostlin, hub a živočichů!