Misgurnus fossilis (Linnaeus, 1758) – piskoř pruhovaný

Řád: Cypriniformes – maloostní, čeleď: Cobitidae – sekavcovití

Status: O, EN, IUCN: LC, HD II, BERN III

Popis: Piskoř pruhovaný dorůstá do maximální velikosti až 30 cm, průměrně jsou jedinci však menší, okolo 15-25 cm a 150 g váhy. Tělo je zboku výrazně zploštělé a protáhlé. Kolem ústního otvoru má pět párů vousů, což je nejvíc u našich druhů ryb. Ploutve jsou zaoblené, prsní ploutve samců jsou o něco delší než u samic. Ocasní ploutev je se 14-16 paprsky. Boky jsou pokryty jemnými šupinkami v množství, které dvakrát až třikrát převyšuje počet šupin u ostatních druhů ryb. Zbarvení piskořů je kryptické ve světlých a tmavých odstínech hnědé. Tělu dominují tmavé podélné pruhy na bocích těla. Celkové zbarvení odpovídá prostředí, ve kterém piskoř žije, např. v temných a kalných vodách jsou jedinci převážně tmavě hnědí až do černé. Pohlavní rozdíly je možné pozorovat pomocí morfologie. Samci mají delší prsní i břišní ploutve než samice.

Možná záměna: Nezaměnitelný druh naší ichtyofauny. Vzdáleně podobné jsou druhy, které mají stejně stavěné tělo a žijí tak obdobným způsobem, jako mřenka mramorovaná (Barbatula barbatula) nebo sekavce podunajského (Cobitis elongatoides) a sekavčíka horského (Sabanejewia balcanica). Piskoř jako jediný z výše jmenovaných druhů má deset vousů kolem ústního otvoru, ostatní pouze šest.

Rozšíření: Převážně evropský druh, který je rozšířen od západoevropské řeky Mázy (Francie) až po povodí řeky Něvy včetně Ladožského jezera (Petrohrad, Rusko). Z jižní strany je rozšíření pomyslně ohraničeno Alpami, Dunajskou pánví (včetně), severním pobřežím Černého moře (od ústí Dunaje po ústí Kubáně). Dále je rozšířen v Kaspické pánvi, a to v povodí řek Volha a Ural. Chybí ve Velké Británii, Skandinávii, na Apeninské a Iberské poloostrově, na Krymu a na Kavkaze.

Piskoř pruhovaný zřejmě býval běžný a plošně rozšířeným druhem pomalu tekoucích řek a jejich slepých ramen. Po velkých úpravách a změnách v říční síti a také melioracích či intenzivním zemědělském hospodaření na řadě míst vymizel. Dnes nejvíce záznamů pochází z dolního a středního Pomoraví a přítoků Moravy (Dyje, Svratka, Jihlava), Třeboňska, Poodří a také ze středního Polabí.  

Biologie a ekologie: Piskoř pruhovaný obývá stojaté nebo mírně tekoucí vody. Žije při dně zarostlých slepých ramen, malých nádrží nebo rybníčků, kde mu nehrozí zvýšený predační tlak dravých ryb. Prostředí, ve kterém se piskoř vyskytuje jsou většinou místa chudá rozpuštěný kyslík ve vodě, proto bylo nutné, aby se piskoř na nízké stavy kyslíku dobře adaptoval. A tak kyslík přijímá nejen pomocí žaber, ale také polykáním toho vzdušného, který je následně vstřebáván do krevního oběhu pomocí sliznice střeva. Většinu života žije u dna nebo zarytý v bahnitých nánosech. Aktivní je převážně v noci. Tření se odehrává v období od dubna do června. Jikry jsou při výtěru nalepeny samicí na porosty vodních rostlin a kořeny. Piskoři se živí měkkýši, larvami pakomárů a také dalšími bentickými bezobratlými a pravděpodobně i detritem.

Ohrožení a ochrana: Nejvýznamnějším rizikem pro výskyt piskoře je ztráta vhodných biotopů, ať už způsobená fyzickou změnu prostředí (změna vodního režimu nebo destrukce), tak změnami přírodních poměrů (invazní druhy, predátoři, zazemňování). Vhodné biotopy pro výskyt piskoře jsou ale v současné krajině ojedinělé a vzájemně izolované, což představuje významné riziko z pohledu migrace jedinců i toků genů. Proto je nezbytné zachovat všechny lokality s výskytem druhu a snažit se vytváření dalších vhodných biotopů či úpravy rybářských plánů tak, aby byly populace piskoře dostatečně chráněny. 

Literatura:

Baruš V., Oliva O. (1995): Fauna ČR a SR, svazek 28/2, Mihulovci a ryby. Academia, Praha.

Hanel L. & Lusk S. (2005): Ryby a mihule České republiky: rozšíření a ochrana. ZO ČSOP Vlašim.

NDOP (2023): Nálezová databáze ochrany přírody. - http://portal.nature.cz/.

Najdete zde již více než 2800 druhů rostlin, hub a živočichů!