Maniola jurtina (Linnaeus, 1758) – okáč luční 

Čeleď: Nymphalidae – babočkovití

Status: běžný druh

Popis: Rozpětí křídel 40–52 mm. Křídla jsou hnědá, rub předních křídel je pak z většiny (kromě okrajů) oranžovohnědý. Samice mají oranžovohnědé zbarvení vyvinuto i na líci předních křídel, avšak jen v menším rozsahu okolo ok. Obě pohlaví mají v předním rohu předních křídel černé oko s bílým středem, přičemž u samců je toto oko podstatně menší a někdy je redukováno jen na černé očko bez bílého středu. Oka mohou být někdy zdvojená – tzn. doplněná menším podobným očkem v těsné blízkosti. Samci dále mají drobná očka na rubu zadních křídel (s bílým středem anebo bez něj), a to v počtu 1–6 (obvykle 2–3). Samice očka na zadních křídlech postrádají, ale mají vyvinutý světlejší široký pruh přes rub zadních křídel, který samci postrádají anebo je u nich jen sotva patrný. Zbarvení těla motýla je hnědé. Housenka je obvykle světle zelená s nevýrazným tmavším pruhem na hřbetní straně. Její tělo je hustě poryto chloupky. Tvar těla housenky je typický pro okáče, s dvěma výrůstky na konci zadečku.

Možná záměna: Záměna je možná s okáči rodu Hyponephele, kteří jsou v ČR vymřelí a vyskytují se vzácně v některých okolních zemích – okáč šedohnědý (H. lycaon) a okáč středomořský (H. lupina). Samice okáčů rodu Hyponephele mají na líci i rubu předních křídel dvě jasně oddělená, vzdálená oka (u okáče lučního je oko jedno, případně někdy doplněné ještě o menší oko v těsné blízkosti). Samci okáčů rodu rodu Hyponephele postrádají na rubu zadních křídel jakákoliv očka (u okáče lučního zde mají samci vždy aspoň jedno malé očko).

Dále je okáči lučnímu podobný okáč lipnicový (Pyronia tithonus), který je v ČR také vyhynulý, ale vyskytuje se např. v Německu. Liší se celkově pestřejším zbarvením a zejména 2 bílými očky v černé skvrně na předním křídle (na rozdíl od jediného očka u okáče lučního – pozor však na jedince se zdvojeným okem).

Rozšíření: Tento motýl je rozšířený v severozápadní Africe, v celé Evropě, a dále přes Turecko, Írán a Ural po západní Sibiř.

V ČR je obecně rozšířený a hojný na celém území, od nížin do hor. Jedná se o jednoho z nejhojnějších motýlů.

Biologie a ekologie: Okáč luční je nenáročný druh, obývající zejména různé typy lučních biotopů. Kromě mokrých i suchých luk a pastvin osidluje také světlé lesy, paseky, lesní lemy, zahrady, stepi anebo postindustriální a ruderální stanoviště. Samice kladou vajíčka na listy trav nebo na jiné podklady do jejich blízkosti. Housenky se živí nejrůznějšími druhy trav. Mladé housenky žerou přes den, starší aktivují jen v noci. Rychlost vývoje jednotlivých housenek v rámci populace může být značně rozdílná. Housenky přezimují nedorostlé a pokračují ve vývoji na jaře a kuklí se během jara či léta. Během roku létá jediná generace motýlů. Přestože dospělci žijí jen 5–12 dní, doba jejich výskytu je z důvodu nesynchronizovaného vývoje dlouhá – od konce května do září. Motýli jsou aktivní za slunečného i zataženého počasí. Populace na lokalitách mohou být i značně početné. Většina jedinců se za život nevzdaluje od své lokality na více než 100 m, objevují se však i disperzní jedinci vyhledávající nové lokality nepřerušovaným přímým letem. Samci při vyhledávání samic kombinují patrolování a vyčkávání. Samice se páří pouze jednou a po spáření se samcům vyhýbají.

Literatura:

Beneš J., Konvička M., Dvořák J., Fric Z., Havelda Z., Pavlíčko A., Vrabec V., Weidenhoffer Z. (2002): Motýli České republiky: Rozšíření a ochrana I, II. SOM, Praha.

Najdete zde již více než 2800 druhů rostlin, hub a živočichů!