Lycosa singoriensis - slíďák tatarský

27. 10. 2008 vytvořil Ondřej Machač

Lycosa singoriensis (Laxmann, 1770) – slíďák tatarský

Čeleď: Lycosidae – slíďákovití

Status: vzácný druh

 

Popis: Náš největší pavouk, který zároveň patří mezi největší pavouky Evropy. Délka těla je u samic až 25–35 mm (hlavohruď 12,5–15,5 mm), samci jsou o něco menší. Mohutné tělo je kontrastně šedobíle zbarveno. Hlavohruď je široká, mohutná hlavová část je dobře vidět. Zbarvení hlavohrudi bývá, zejména u samců, tmavé se světlejší hvězdicovitou skvrnou. Zadeček je téměř kulovitý, v přední části s tmavší skvrnou. Spodní část hlavohrudi je uhlově černá. Chelicery a makadla mají, zejména u dospělých samic, oranžové zbarvení. Nohy jsou poměrně krátké, mohutné, přizpůsobené životu v noře. Samci mají nohy delší. Nohy jsou světlé s tmavými nerovnoměrnými skvrnkami. Spodní strana kolene je na rozdíl od příbuzných druhů černá. Variabilita zbarvení je způsobena také povrchem půdy na dané lokalitě, stářím a době svlékání. V ČR nezaměnitelný druh.

 

Rozšíření: Palearkt - zejména východní Evropa - Čína (Bulharsko, Maďarsko, východní Rusko, Slovensko a dále na východ).

 

V letech 1924–1950 zažil první expanzi na naše území, v tomto období byl znám z několika lokalit - celkem na 26-ti mapovacích čtvercích. Tehdy jeho rozšíření v ČR sahalo až k Šumperku, nalezen byl i u Přerova a Olomouce (dokonce byl nalezen v pískovém lomu nedaleko Svitav). Po roce 1950 začal náhle ustupovat. Později byl vyhlášen pro naše území jako druh vymizelý. Nalezen byl až v roce 2003, kdy byl objeven 1 jedinec v navážce štěrku z obce Hluk. Tento jedinec se však nedokladoval, a proto nebyl přesně určen. A tak byl výskyt slíďáka tatarského potvrzen až v roce 2007. V rámci arachnologické exkurze České arachnologické společnosti v květnu 2007 našli několik exemplářů na Uherskohradišťsku. Od té doby je známo několik lokalit na jižní Moravě, zejeména na Uherskohradišťsku a Hodonínsku. Mapa rozšíření zde.

 

Biologie a ekologie: Tento nádherný pavouk obývá písčité břehy řek, vodních ploch, staré pískovny, stepi ale i rudeální stanoviště (úhory a rumiště). Vybírá si zejména lokality s lehkou písčitou půdou, ve které se mu dobře hloubí nora. Nora bývá hluboká od 10-20 cm. U dospělých samic má ústí nory průměr až 3 cm a je opředeno pavučinou. I přes šířku nory není snadné tento druh v travnatých biotopech najít. Za nepříznivého počasí si slíďáci budují kolem nory jakousi "stříšku", zřejmě z důvodu izolace před deštěm. Slíďák tatarský je aktivní zejména v noci, přes den se můžeme setkat s mláďaty a v době páření (podzim) se samci, hledajícími nory samic. Samice je po většinu dne v noře. Loví různé bezobratlé živočichy, zejména hmyz, zvláště v oblibě mají sarančata. Páření probíhá v podzimních měsících, od půlky září po začátek listopadu. Po nalezení nory samice začne samec "bubnovat" předníma nohama o ústí nory, tak signalizuje samici svojí přítomnost, poté vleze samec do nory, kde samotné páření probíhá. Pokud se samci podaří ve zdraví vylézt z nory, za několik dní hyne. Na jaře samice vytvoří velký kulovitý kokon, který může obsahovat až 700 vajíček. S tímto kokonem samice vychází ve slunečných dnech z nory, kde kokon vystavuje slunci. Vylíhnutá mláďata si jako u většiny slíďáků vylezou na zadeček samice. Nějaký čas se ještě "vozí" na matčiném zadečku, jakmile dosáhnou 2. - 3. svleku, osamostatní se. Již malá mláďata si budují vlastní malé nory. Vývoj je víceletý a samice se můžou dožít až 7 let.

 

Ochrana, význam: Druh byl považován v České Republice za vymizelý (RE). V roce 2007 znovu objeven. V současné době navržen k druhové ochraně. U nás velmi vzácný. Lokalit i populací není mnoho, ale dá se předpokládat šíření. Tento druh zřejmě nemá vyhraněný typ lokality, navíc většina lokalit výskytu u nás patří mezi tzv. druhotné (vytvořené člověkem) a tak jeho ochrana nebude jednoduchá. Tento druh je pro svou atraktivitu ohrožen i sběrem. Je to významný prvek naší arachnofauny, jediný představitel rodu Lycosa ve střední Evropě.

 

 

Literatura:

 

Buchar J. & Růžička V. (2002): Catalogue of spiders of Czech Republic. Peres, Praha.

 

 

Kůrka A., Řezáč M., Macek R. & Dolanský J. (2015): Pavouci České republiky. Academia Praha.