Lycaena tityrus - ohniváček černoskvrnný

20. 1. 2019 vytvořil Stanislav Rada

Lycaena tityrus (Poda, 1761) – ohniváček černoskvrnný 

Čeleď: Lycaenidae – modráskovití

Status: běžný druh

 

Popis: Menší motýl s rozpětím křídel 28–30 mm. Křídla samců jsou ze svrchní strany tmavohnědá, šedočerně lesklá a s černými skvrnami. Při okraji zadních (někdy i předních) křídel jsou nenápadné oranžové skvrnky. Samice jsou zbarveny pestřeji – na jejich šedohnědých křídlech s černými skvrnami je mnoho výrazných oranžových skvrn, zejména při okrajích. Křídla obou pohlaví jsou olemována bílým třásnitým lemem. Spodní strana křídel obou pohlaví je žlutavá až šedožlutá s množstvím černých skvrn, u samic je zpravidla sytěji zabarvena i s odstíny oranžové barvy. Housenka je drobná, nevýrazná, zelená. Kukla je krémově až okrově zbarvená s tmavým skvrněním.

 

Možná záměna: Ohniváček černoskvrnný je potenciálně zaměnitelný s dalšími druhy ohniváčků, od kterých se liší rozdílnou kresbou a zbarvením. Nejpodobnější je ohniváček modrolesklý (Lycaena alciphron) a ohniváček modrolemý (Lycaena hippothoe), kde připadá v úvahu záměna samic těchto druhů za samce ohniváčka černoskvrnného. Oba druhy se liší mimo jiné světlým lemováním černých skvrn na spodní straně křídel (o. černoskvrnný tyto skvrny olemovány nemá) a větší velikostí těla.

 

Rozšíření: Západopalearktický areál druhu sahá od Španělska přes jižní a střední Evropu a Balkán až po pohoří Altaj ve střední Asii.

 

V ČR běžný druh rozšířený po téměř celém území, kromě nejvyšších horských poloh. Z některých oblastí v intenzivně obhospodařované krajině ale vymizel a obecně se stal méně početný než v minulosti.

 

Biologie a ekologie: Tento druh ohniváčka je poměrně nenáročný a osídluje široké spektrum biotopů – suché stráně, písčiny, křovinaté lesostepi, mezofytní květnaté louky, vlhké horské louky, pastviny, lesní paseky apod. Dospělí motýli létají ve dvou generacích od května do června a od července do září. V horách se vyvíjí zpravidla jen jedna generace, v teplých nížinách může v teplých letech proběhnout i vývoj částečné třetí generace. Jsou rychlými letci. Samci si hájí svá teritoria před ostatními samci a vyčkávají na samice, s kterými provádí krátký předkopulační let. Samice kladou vajíčka jednotlivě na živné rostliny nebo do jejich blízkosti. Živnými rostlinami housenek jsou šťovíky – zpravidla šťovík kyselý (Rumex acetosa) nebo šťovík menší (Rumex acetosella). Dorostlé housenky zalézají do drnů nebo do opadu, kde se kuklí. Housenky druhé generace přezimují, taktéž na zemi.

 

 

 

Literatura:

 

Beneš J., Konvička M., Dvořák J., Fric Z., Havelda Z., Pavlíčko A., Vrabec V., Weidenhoffer Z. (2002): Motýli České republiky: Rozšíření a ochrana I, II. SOM, Praha.