Lissotriton montandoni (Boulenger, 1880) – čolek karpatský

Řád: Caudata - ocasatí, čeleď: Salamndridae – mlokovití

Status: KO, CR, IUCN: LC, Bern I, HD II, IV

Popis: Čolek karpatský je 65–95 mm velký ocasatý obojživelník, tedy srovnatelný s běžným čolkem obecným. Samice jsou z pravidla větší než samici. Výrazným znakem jsou hřbetní oblé dorzolaterální (na stranách podél celého hřbetu) kožní lišty, které jsou dobře viditelné hlavně u samců v době rozmnožování. Tělo tak na průřezu vypadá v horní části hranatě. Hlava je ve srovnání s čolkem obecným širší, svrchu jsou na ní tři podélné rýhy. V době rozmnožování mají samci v místě hřbetního hřebene jen nízkou kožní lištu, která přechází plynule v celokrajný ocasní ploutevní lem. Ocasní lem samců je potom zakončen zřetelně odlišeným nitkovitým kožním přívěškem. Zatímco u samic je ocasní lem zakončen pouze krátkou kožní špičkou. Zbarvení čolka karpatského je žlutohnědé až olivově zelené s prosvítajícími oranžovými až okrovými odstíny. V době rozmnožování se u samců setkáme s tmavými skvrnami po celém těle, které mohou splývat a vytvářejí dojem mramorování. Nejvíce jsou tyto skvrny a vytvořené mramorování koncentrovány na hlavě. Středem ocasu se táhne hnědočervený nebo purpurový pruh. Spodní strana ocasu je pak bílá nebo lehce nažloutlá. Mezi zbarvením břicha a boky těla je ostrá linie. Břicho je sytě oranžové až žlutooranžové. Chodidla zadních nohou jsou černá. Samci jsou mnohem méně skrvnité než samci. Po stranách hřbetu mají obvykle dva dorzolaterální pruhy splývajících hnědých skvrn. V době mimo páření, při životu na souši, jsou samci zbarvení velmi podobní samici.

Možná záměna: Vzhledově podobným druhem je čolek hranatý (Lissotriton helveticus), jehož výskyt, a to na východním okraji areálu rozšíření druhu, je v ČR soustředěn pouze do západní části území (Kraslicko) a oba druhy tak dělí více než 350 km. Tedy záměna obou druhů v terénu není možná. V případě jedinců mimo období rozmnožování nebo i během něj je pak podobnost samic čolka karpatského a obecného (Lissotriton vulgaris) relevantní. Nicméně na základě výše popsaných znaků by nemělo být složité druhy od sebe rozlišit.

Rozšíření: Karpatský endemit, rozšířený od rumunských Východních Karpat přes východní Ukrajinu, střední Slovensko a jižní Polsko do severovýchodní části České republiky.

V České republice je rozšíření čolka karpatského soustředěno do pohoří náležící ke Karpatskému oblouku (Beskydy, Hostýnsko-vsetínské vrchy) a Hrubého Jeseníku. Jesenické lokality představují izolovanou a nejzápadnější populaci druhu v rámci celého areálu rozšíření. Dřívější výskyt čolka karpatského v Oderských vrších (VÚ Libavá) dnes není doložen a čolek zde pravděpodobně vymizel.

Biologie a ekologie: Nároky na stanoviště jsou u čolka karpatského srovnatelné s čolkem horský a často se tak vyskytují společně. Jde o lesnatou krajinu od 400 do 1000 m n. m., kde se rozmnožuje v lesních rybnících, tůních, nádržích nebo kalužích na lesních cestách. Lokality bývají značně zastíněny, ale výjimkou nejsou ani osluněné luční tůně, požární nádrže či zasněžovací nádrže. Zimování u nás probíhá na souši, ze zahraničí je doloženo i zimování ve vodě. Perioda rozmnožování je soustředěna od dubna do června. V případě vyschnutí vhodných nádrží dokáže rozmnožování pozastavit nebo upravit do vhodných podmínek. Páření předcházejí zásnubní tance, vizuálně podobné tancům čolka obecného, což může být také jednou z příčin doloženého úspěšného křížení obou druhů. V nepříznivých podmínkách a chladných lokalitách mohou larvy přezimovat a metamorfovat až v následujícím roce. Hlavní složku potravy tvoří drobní vodní živočichové, larvy hmyzu nebo vajíčka a pulci skokanů a kuněk.

Ohrožení a ochrana: Původní stanoviště čolka karpatského jsou negativně ovlivňovány intenzivním lesním hospodařením, odlesňováním krajiny, používáním těžké techniky a znečisťováním prostředí (pesticidy, depozice dusíku). Obecně lze tyto problémy shrnout jako ztrátu vhodných biotopů a zásahem do biotopu. Jako vhodná managementová opatření se jeví obnova a údržba drobných vodních ploch v místech, kde se druh vyskytuje. Včetně suchozemských biotopů, které jsou nezbytné pro přezimování druhu.

Literatura:

Baruš V. & Oliva O. (eds.) (1992): Obojživelníci – Amphibia. Fauna ČSFR, sv. 25. – Academia, Praha.

Jeřábková L. & Zavadil V. (2020): Atlas rozšíření obojživelníků České republiky. – Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky, Praha.

Moravec J. (2019): Obojživelníci a plazi České republiky. – Academia, Praha.

Najdete zde již více než 2800 druhů rostlin, hub a živočichů!