Lasiommata megera (Linnaeus, 1767) – okáč zední 

Syn.: Pararge megera (Linnaeus, 1767)

Čeleď: Nymphalidae – babočkovití

Status: běžný druh

Popis: Rozpětí křídel 36–46 mm. Křídla jsou oranžová s hnědou kresbou. To neplatí pro spodní stranu zadních křídel, která je šedivá s tmavohnědou kresbou a s jednou řadou malých oček. Na svrchní straně zadních křídel se nacházejí obvykle čtyři očka, přičemž prostřední dvě jsou větší. V rohu předních křídel je ze svrchní i spodní strany jedno velké černé oko s bílým středem, zpravidla doprovázené malinkým očkem vedle. Obě pohlaví se liší jen málo – samci mají výrazný tmavý voničkový pruh na předních křídlech, který samice postrádají. Housenka je zelená se světlým proužkem na bocích těla. Její tělo je poryto krátkými chloupky, je podlouhlé, s dvěma výrůstky na konci zadečku. Kukla bývá zbarvena v různých odstínech zelené nebo hnědé barvy.

Možná záměna: Snadno rozpoznatelný druh. Záměna je však možná s příbuzným okáčem ječmínkovým (Lasiommata maera), který se podobá zejména při pozorování spodní strany křídel. Okáč ječmínkový se liší celkově tmavším zbarvením, kdy základní barvou křídel je hnědá, ke které se přidává červenohnědá kresba (naproti tomu okáč zední je oranžový s hnědou kresbou). Na svrchní straně zadních křídel okáče ječmínkového např. zcela chybí oranžová linie, která je typická pro okáče zedního.

Rozšíření: Okáč zední je rozšířen v severní Africe, v téměř celé Evropě (na severu zasahuje do jižní Skandinávie) a dále v jižním Rusku, v Turecku, ve střední Asii až po západní Sibiř.

V ČR se jedná o všeobecně rozšířený druh zejména v nižších a středních polohách, ve vysokých horách se vykytuje jen zřídka. Není již tak hojný jako v minulosti, mizí z měst a obcí v důsledku pečlivého sečení a udržování veřejných prostranství.

Biologie a ekologie: Druh polootevřené až otevřené krajiny, typický pro intravilány vesnic a měst, kde nejčastěji obývá místa poblíž zídek a plotů, zbořeniště, hřbitovy, parky, zahrady apod. Dále se vyskytuje podél polních cest, na skalách, na hradních zříceninách, v lomech nebo na výsypkách. Dospělí motýli létají od dubna do listopadu ve dvou až třech generacích ročně, přičemž počet generací závisí na lokálních podmínkách. Samci vyčkávají na samice na osluněných vyvýšených místech, nebo aktivně patrolují. Oplodněné samice kladou vajíčka na místech s teplým mikroklimatem (obnažená půda, kořeny, kameny) poblíž nebo přímo na živné rostliny. Housenky se živí nejrůznějšími druhy trav, např. kostřava ovčí (Festuca ovina), srha laločnatá (Dactylis glomerata), metlička křivolaká (Avenella flexuosa), medyněk vlnatý (Holcus lanatus), psineček rozkladitý (Agrostis capillaris) a mnohé další. Žír uskutečňují v noci, poměrně rychle rostou. Kuklí se na vegetaci nebo na jiném pevném podkladu, kukly jsou zbarvením přizpůsobeny okolí. Přezimují housenky nebo kukly.

Literatura:

Beneš J., Konvička M., Dvořák J., Fric Z., Havelda Z., Pavlíčko A., Vrabec V., Weidenhoffer Z. (2002): Motýli České republiky: Rozšíření a ochrana I, II. SOM, Praha.

Najdete zde již více než 2800 druhů rostlin, hub a živočichů!