Haematopota pluvialis (Linnaeus, 1758) – bzikavka dešťová
Čeleď: Tabanidae – ovádovití
Status: běžný druh
Popis: Délka těla 8–12 mm, patří mezi menší zástupce rodu. Zbarvení je olivově hnědošedé. Hlava širší než delší, zvláště u samic s širokým čelem. Tykadla trojčlánková, první článek černý nepravidelného tvaru se zářezem před vrcholem. Oči jsou šedozelené s tmavými klikatými pásky. U samic jsou oči daleko od sebe. U samců jsou oči výrazně pýřité. Štít delší než širší, s několika světlými páskami. Zadeček šedohnědý se světlými skvrnami. Nohy jsou šedohnědé se žlutavými prstenci a černošedými stehny. Křídla jsou hnědošedá se světlou kresbou.
Možná záměna: Záměna je možná s našimi dalšími bzikavkami rodu Haematopota (v ČR 6 druhů). Od nich se odlišuje podle tvaru a zbarvení tykadel se zářezem, kresbou na zadečku a tmavými stehny. Jedná se o nejhojnější druh rodu a celé čeledi Tabanidae v ČR.
Rozšíření: Téměř celá Evropa a Sibiř.
V ČR velmi hojný druh, po celém území od nížin do hor.
Biologie a ekologie: Bzikavka dešťová se vyskytuje na různých biotopech, nejčastěji však v okolí vod, na březích rybníků, jezer, na koupalištích, mokřadech, pastvinách, loukách apod. Zejména za slunečného počasí, ale i během mírného deště (odtud český název „dešťová“) vyhledávají samice větší savce a velmi často také člověka, jejichž krví se živí. Tento druh dokáže být velmi dotěrný a často znepříjemňuje pobyt u vody a v přírodě a navíc bolestivě bodá. Právě díky této vlastnosti si vysloužila lidové označení „hovado“. Samci se živí rostlinnými šťávami. Létá od června do konce září (nejvíce v srpnu). Larvy se vyvíjejí v bahně stojatých vod, ale dokážou se vyvíjet i ve vlhké půdě.
Literatura:
Chvála M. (ed.) (1980): Krevsající mouchy a střečci – Diptera. Fauna ČSSR, Academia, Praha.
Javorek V. (1967): Kapesní atlas dvoukřídlého hmyzu. SPN Praha.
Najdete zde již více než 2900 druhů rostlin, hub a živočichů!