Eisenia lucens (Waga, 1857) - žížala svítivá

Čeleď: Lumbricidae – žížalovití

Status: běžný druh

Popis: Délka těla 90–170 mm. Zbarvení načervenalé až fialovohnědé, mezičlánkové rýhy jsou světlejší a proto budí pruhovaný dojem. Spodní strana těla je světlejší. Opasek je malý a není dobře patrný. Její tělní tekutiny a sliz jsou za určitých podmínek (styku s některými org. látkami, např. lihem) schopny slabě světélkovat. Odtud dostala žížala svítivá své české druhové jméno.

Možná záměna: S ostatními druhy žížal z rodu Eisenia. Od podobné a běžné žížaly hnojní (E. fetida), se liší mj. výraznějším "proužkováním" a biotopovými nároky, žížala hnojní je vázána na hnijící rostlinné zbytky (hnojiště, komposty apod.).

Rozšíření: Evropa - střední a východní Evropa, Francie, Španělsko. Je uváděná také z Jižní Ameriky.

V ČR hojný druh v podhorských a horských oblastech, na Moravě a Českomoravské Vysočině.

Biologie a ekologie: Žížalu svítivou nalezneme v různých typech podhorských a horských lesů, přednost dává lesům listnatým a smíšeným. Tato žížala nežije v půdě, jak je u mnoha žížal zvykem, ale najdeme ji v trouchnivějícím a mrtvém dřevě, pod kůrou pařezů a vzácně i v hrabance či pod kameny. Živí se různými organickými zbytky rostlinného původu.

Literatura:

Buchar J., Ducháč V., Hůrka K., Lellák J. (1995): Klíč k určování bezobratlých. Scientia, Praha.

Pižl V. (2002): Žížaly České republiky. Sborník př. Klubu v Uherském Hradišti, Supplementum 9.

Najdete zde již více než 2900 druhů rostlin, hub a živočichů!