Eisenia fetida - žížala hnojní

18. 3. 2019 vytvořil Ondřej Machač

Eisenia fetida (Savigny, 1826) – žížala hnojní

Čeleď: Lumbricidae – žížalovití

Status: běžný druh

 

Popis: Tělo je červovitého tvaru, cylindrické, v zadní části mírně zploštělé. Délka těla je 50–150 mm s průměrem těla 2–5 mm. Zbarvení těla je tmavě růžové až fialovorůžové se světlejšími někdy až žlutavými okraji článku, které tvoří typický pruhovaný vzhled. Sliz na slunci opaleskuje. Opasek je oranžový nebo šedý. Samčí pohlavní vývody ústí na 15. článku. Kokony s vajíčky mají tvar mírně protaženého váčku zelenožluté barvy.

 

Možná záměna: Záměna je možná s velmi podobnou žížalou E. andrei, která se běžně chová ve vermikulturách a u nás se vyskytuje jen synantropně v hnojištích a kompostech společně s žízalou hnojní. Oba druhy se rozeznají pouze podle nepatrných morfologických znaků (např. polohou samčích vývodů pohlavních žlaz na 14. článku), žížala E. andrei je obvykle menší. Podobná je také žížala svítivá (E. lucens), která má ještě výraznější „pruhování“ a obývá zejména vlhkou dřevní hmotu v horských a podhorských oblastech.

 

Rozšíření: Kosmopolitní druh, který je rozšířen po celém světě. Původně se jednalo o Palearktický druh (Evropa, Asie).

 

V ČR se vyskytuje po celém území.

 

Biologie a ekologie: Žížala hnojní obývá zamokřené půdy v lesních i nelesních biotopech, na březích potoků a řek. Velmi často také v hnoji a kompostech, kde patří k nejpočetnějším druhům (odtud její odborné i české jméno). Žije při povrchu půdy (epigeický druh), kde se živí organickými zbytky. Často se chová ve vermikulturách, kde pomáhá rozkladu rostlinných zbytků a produkci humusu. Někteří jedinci se mohou rozmnožovat i nepohlavně. Dožívá se až čtyř a půl let. Dříve se věřilo, že tyto žížaly vytažené z hnoje nejlépe lákají ryby a tak se při volbě žížalí návnady používal s oblibou právě tento druh.

 

 

Literatura:

Pižl V. (2002): Žížaly České republiky. Sborník přírodověděckého klubu v Uherském Hradišti, Supplementum 9, 154 pp.