Drosophila (Sophophora) melanogaster Meigen, 1830 – octomilka obecná

Čeleď: Drosophilidae – octomilkovití

Status: běžný druh

Popis: Drobná muška, o délce těla 3–4 mm. Hlava je stejně široká jako štít, o trochu širší než delší, čelo je nápadně široké. Oči jsou červené, od sebe vzdálené. Tykadla jsou poměrně krátká, první články rozšířené, koncové tvoří štíhlý bičík. Štít je protáhlý, delší než širší, žlutohnědý až červenohnědý. Štítek je žlutohnědý. Haltery jsou žlutavé. Zadeček je soudkovitý, poměrně tupý, u samců kratší. Zbarvení zadečku je žlutohnědé až červenohnědé, u samic tmavě pruhované, u samců s tmavým koncem. Nohy jsou žlutohnědé, u samců s hřebínkem tmavých krátkých štětin na chodidle (důležitý mezidruhový určovací znak). Křídla jsou delší než zadeček, průhledná a poměrně široká bez bazálního políčka žilek. Vajíčka jsou oválná, bělavá s dvěma dlouhými kyjovitými výrůstky, které slouží pravděpodobně ke zvětšení povrchu, aby zárodek měl kyslík, pokud jsou vajíčka ponořena v substrátu. Larvy jsou červovité, bělavé, v přední části zúžené, v zadní části jakoby uťaté. Kukla je vřetenovitá s dvěma růžky.

Možná záměna: Záměna je možná s dalšími podobnými druhy rodu Drosophila (v ČR 27 druhů). Taxonomie rodu Drosophila je komplikovaná a rod se rozděluje na několik podrodů, v ČR jsou zastoupeny podrody Dorsilopha (1 druh), Drosophila (15 druhů), Sophophora (10 druhů) a Spinodrosophila (1 druh). Octomilka obecná patří do podrodu Sophophora. Zaměnit ji můžeme s několika podobnými druhy, které u nás také obývají převážně synantropní prostředí. Od ostatních druhů octomilku obecnou odlišíme mj. podle jednoduché řady hřebínku tmavých štětina na chodidle samců, tvaru kopulačních orgánu a také podle zbarvení zadečku (nepřerušované tmavé proužky u samic a tmavý konec zadečku u samce). Přesné určení do druhu je však složitější a vyžaduje zkušenost.

Rozšíření: Kosmopolitní druh, na všech kontinentech, většinou v blízkosti člověka, díky němu se rozšířila téměř po celém světě. Původní domovinou byla pravděpodobně subsaharská Afrika.

V ČR hojný druh kolem lidských sídel po celém území, ve volné přírodě zejména v nižších polohách.

Biologie a ekologie: Octomilka obecná u nás obývá zejména okolí lidských sídel, v letních měsících se vyskytuje také ve volné přírodě, kde se také rozmnožuje. Vyhledává kvasící látky, obvykle kvasící ovoce, rostlinné šťávy a jiné substráty, kde probíhá kvašení. Často se jí proto také říká „vinná muška“. Nejčastěji se s ní proto setkáme na kompostech, v okolí odpadních kontejnerů, na hnoji, ale také v domácnostech, kde nalétávají na různé ovoce a jiné kvasné produkty. Někdy je po přemnožení vnímána jako „škůdce“ v domácnostech a zvláště ve vinařstvích, kde může ohrozit kvalitu vína. Octomilky mají velmi vyvinuté čichové smysly a kvasící látky jsou schopné zaznamenat na velkou vzdálenost. Na kvasících plodech a jiných místech se slétává množství jedinců. Létají poměrně pomalu, vířivým letem. Samci zde vyhledávají samice. Před samotným pářením dochází k „zásnubním tancům“, kdy samci imponují samicím rozevíráním křídel a obcházejí ji houpavými pohyby. Po páření, které trvá okolo 15 minut, naklade samice za svůj život až 400 vajíček přímo do kvasícího substrátu. Vajíčka jsou poměrně velká (až 0,5 mm) a při optimální teplotě 25–30°C se z nich líhnou larvy už po 12–15 hodin po nakladení. Vývoj larvy trvá okolo čtyř dnů a larvy mají tři stádia. Larvy se živí mikroorganismy v kvasících látkách. Stádium kukly trvá přibližně čtyři dny. Celkem tedy v optimálních podmínkách trvá vývoj octomilky 7–10 dnů, dospělci pak žijí zhruba měsíc. S dospělci se setkáme v lidských sídlech po celý rok, ve volné přírodě jen v letních měsících. Díky rychlému vývoji a snadnému chovu se octomilka stala vyhledávaným modelovým a pokusným organismem. Proslavila se zejména díky T. H. Morganovi, který ji poprvé v roce 1910 použil v experimentech studia dědičnosti. Od té doby se stala nejpoužívanějším organismem v experimentálních studiích genetiky (zejména studie dědičnosti a mutací), ale i v toxikologii, biofyzice apod. Octomilka obecná tak patří mezi nejprobádanější organismy na světě.

Literatura:

Bächli G. Vilela CR, Escher SA a Saura A. (2004): Drosophilidae (Diptera) z Fennoscandie a Dánska. Fauna Entomol. Scand., 39 . Brill, Leiden a Boston.

Javorek V. (1967): Kapesní atlas dvoukřídlého hmyzu. SPN Praha.

Máca J. (2006): Drosophilidae Rondani,1856. In Jedlička, L., Stloukalová V. & Kúdela, M. (eds): Checklist of Diptera of the Czech Republic and Slovakia. Electronic version 1. . Retrieved 27.10.2009.

Markow A. T. & OGrady M. P. (2006): Drosophila. A guide to species identification and use. Academic Press Elsevier.

Najdete zde již více než 2800 druhů rostlin, hub a živočichů!