Dendrocpos major (Linneaus, 1758) – strakapoud velký

Řád: Piciformes – šplhavci, čeleď: Picidae – datlovití

Status:  IUCN: LC

Popis: Strakapoud velký patří do rodu Dendrocopos společně s dalšími 12 druhy. Na našem území hnízdí další dva druhy z tohoto rodu – strakapoud jižní (D. syriacus) a strakapoud bělohřbetý (D. leucotos). Podle nového taxonomického rozdělení již strakapoud malý (Dryobates minor) a strakapoud prostřední (Leiopicus medius) do tohoto rodu nepatří. Zástupci rodu Dendrocopos jsou často velmi pestře zbarvení – nejčastěji s kontrastem bílé, černé a červené. Nejinak je tomu u strakapouda velkého, který je celý kontrastně černobíle zbarvený s červeným týlem u samců a červeným spodkem břicha u všech jedinců. Samec i samice jsou stejně velcí, liší se pouze zbarvením týlu. Mladí ptáci mají červenou celou čepičku. Strakapoudi jsou středně velcí ptáci velikosti kosa černého (Turdus merula). Mají silný zobák, silné prsty uspořádány zygodaktylně – dva prsty míří dopředu a dva dozadu – adaptace k lezení po kůře stromů. Ocas je stupňovitý a velmi pevný sloužící k podepření těla při tesání do dřeva. Létá v hlubokých vlnkách, kde na vrcholu vlny přitáhne křídla úplně k tělu. I v letu lze vidět velmi silný zobák a krk.

Možná záměna: Všechny u nás žijící druhy strakapoudů lze vzájemně zaměnit. Všichni jsou černobíle zbarveni s prvky červené na různých částech těla. Strakapoud malý je dvakrát měnší než strakapoud velký s výrazným skvrněním na spodní straně těla a černobílou šachovnicí na zádech. Strakapoud prostřední má často odstávající červenou čepičku. Strakapoud bělohřbetý je větší a má čistě bílou skvrnu na zádech. Nejpodobnější druh strakapoudu velkému je však strakapoud jižní. Od strakapouda velkého se dá odlišit hlasem a uzdičkou, která končí na krku a není spojena s černými zády. Hlasy obou podobných druhů naleznete níže.

Rozšíření a početnost: Strakapoud velký je náš nejpočetnější druh šplhavce. Hnízdí na celém území naší republiky. Trend hnízdní populace je rostoucí a odhady početnosti ukazují na přibližně 400 000 párů.

Biologie a ekologie: Strakapoudi velcí hnízdí ve všech prostředích se stromy – parcích, lesích všeho typu, zahradách. Hnízdí od nížin po horní hranici lesa. Samci si na jaře obhajují teritoria hlasitým bubnováním – tlučením do suché rezonující větve. Toto chování nemá nic poslečného se sběrem potravy. Intenzita, frekvence a změny frekvence v průběhu bubnování jsou důležitým determinačním znakem odlišujícím strakapouda velkého od ostaních šplhavců. Strakapoudi si staví dutiny sami a přispívají tím k vytváření vhodných hnízdních podmínek pro ostatní dutinové hnízdiče. Strakapoudi tesají ročně dutin i více, některé využívají k nocování, jiné k hnízdění. Strakapoudi hnízdí na přelomu dubna a května. V hnízdě je nejčastěji šest mláďat. Ke konci května lze tyto dutiny objevit díky hlasitému žadonění mláďat, která vystrkují hlavu ven z dutiny a jsou tedy velmi nápadná a přitahují pozornost. Strakapoudi se živí hmyzem z pod kůry stromů či lýka a semeny šišek, která vytloukají na pravidelně využívaním místě – konvadlinka. Strakapoudi využívají jako zdroj potravy také jádra ořechů.

Hlas: Nahrávku bubnování samce naleznete zde, nahrávku volání strakapouda velkého zde. Bubnování datla černého (Dryocopus martius) naleznete zde a volání strakapouda jižního, které je velmi pdoobné volání strakapouda velkého avšak jemnější a tišší naleznete zde.

Tah: Strakapoud velký je stálý pták.

Literatura:

BirdLife International 2016: Species – Great Spotted Woodpecker. dostupné z URL: http://datazone.birdlife.org/species/factsheet/great-spotted-woodpecker-dendrocopos-major

Cepák J., Klvaňa P., Škopek J., Schröpfer L., Jelínek M., Hořák D., Formánek J. & Zárybnický J. 2008: Atlas migrace ptáků České a Slovenské republiky. Aventinum, Praha.

Hudec K. & Šťastný K (2005) (eds.): Fauna ČR Ptáci 2/II. Academia, Praha.

IUCN 2015: Red list of threatened species – Great Spotted Woodpecker. dostupné z URL: http://www.iucnredlist.org/details/22681124/0

Klůz Z. 1980: Pomocné ornitologické tabulky. Krajské středisko Státní památkové péče a ochrany přírody v Ostravě.

Svensson L., Mullarney K.Zettenström D. & Grant P. J. 2012: Ptáci Evropy, severní Ameriky a Blízkého Východu. Ševčík nakladatelství, Plzeň.

Šťastný K., Bejček V. & Hudec K. 2006: Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice 2001–2003. Aventinum, Praha.

Najdete zde již více než 2800 druhů rostlin, hub a živočichů!