Corylus avellana - líska obecná

8. 11. 2016 vytvořil Michal Hroneš

Corylus avellana L. – líska obecná
Syn.: Corylus glandulosa (Godet) Godet, Corylus imeretica Kem.-Nath., Corylus pontica K. Koch
Čeleď: Betulaceae – břízovité (dříve Corylaceae – lískovité)
Status: běžný druh

Popis:
Statný, 4-8 m vysoký keř s dvouřadě olistěnými větvemi a charakteristickou hnědošedou hladkou borkou s lenticelami (tzv. „lísková kůra“). Letorosty jsou v mládí žláznatě chlupaté, později olysávají. Pupeny jsou vejcovité, kryté zelenými nebo červenými, na okrajích brvitými šupinami. Listy jsou poměrně krátce řapíkaté. Čepel je obvejčitá, na bázi mělce srdčitá, na okraji dvakrát hrubě pilovitá, na vrcholu špičatá, oboustranně roztroušeně měkce chlupatá. Květy jsou obvykle jednopohlavné, samčí vyrůstající v jehnědovitých květenstvích, samičí přisedlá a uzavřená v pupenovitém obalu, ze kterého vyčnívají jen červenofialové blizny. Plodem je oříšek uložený ve zvonkovitém, na okrajích dřípeném obalu.

Možná záměna:
List lísky může připomínat jilm drsnolistý (Ulmus glabra), případně olši (Alnus spp.). Od obou těchto dřevin se liší měkkým oděním. V parcích a zahradách jsou pěstovány také další druhy lísek, zejména líska turecká (Corylus colurna) a líska největší (Corylus maxima). Od obou těchto druhů se líska obecná liší obvejčitými listy, počtem postranních žilek a tvarem palistů. Od lísky turecké se dále liší také charakterem borky a obaly oříšku dřípenými jen do jejich poloviny.

Rozšíření:
Líska se vyskytuje prakticky v celé Evropě, od severních oblastí Středozemí po jižní Skandinávii. Na východ zasahuje až na západní Sibiř a izolovaně se vyskytuje také na Kavkaze.
Největšího rozšíření dosáhla líska v teplejším klimatu boreálu, kdy její areál sahal do vyšších geografických i nadmořských výšek. Její zastoupení je v pylovém záznamu dokonce tak nápadné, že lze hovořit o době lísko-borové. V atlantiku pak začaly lísku vytlačovat duby a buky až na úroveň dnešního rozšíření.

V ČR se vyskytuje roztroušeně až hojně, především v teplejších oblastech s oceánickým klimatem. Vzácně vystupuje až do ledovcových karů Krkonoš a Hrubého Jeseníku.

Ekologie: Relativně světlomilný a vlhkomilný druh, který roste především na lesních okrajích a světlinách, v křovinách, vzácněji vytváří samostatné porosty (zejména v jižních a západních Čechách. Obvykle se vyskytuje na hlinitých, humózních a čerstvě vlhkých půdách. Líska vytváří ektomykorrhizní vazbu s řadou hub, zejména s ryzcem palčivým (Lactarius pyrogalus).

Fanerofyt kvetoucí od února do dubna.

Význam:
Líska je důležitou hospodářskou dřevinou. Lískové ořechy nachází širokého využití v potravinářském průmyslu, jsou zdrojem vitamínu B, bílkovin i tuků. Dřevo je relativně měkké a využívá se v řezbářství a truhlářství, výmladky nacházejí využití v košíkářství. Líska se také používá jako pionýrská či facilitační dřevina při obnově lesa. V minulosti byl druh pěstován v podobě pařezin také na palivové dřevo.

Kultivary:
Z divoké lísky byla vyšlechtěna celá řada kultivarů s okrasnou a hospodářskou hodnotou. Část těchto kultivarů vznikla křížením s lískou největší (Corylus maxima). Pěstují se např. kultivary se žlutými (C. avellana 'Aurea'), červenohnědými (C. avellana 'Fuscorubra') nebo žlutobíle skvrnitými listy (C. avellana 'Variegata'), převislými (C. avellana 'Pendula') nebo pokroucenými větvemi (C. avellana 'Contorta') a hluboce zubatými listy (C. avellana 'Heterophylla').

 


Literatura:

Kovanda M. (1990): Corylus L. – In: Hejný S. & Slavík B. (eds), Květena České republiky, vol. 2, Academia, Praha, pp. 54–56.

Persson H., Wildén B., Andersson S. & Svensson L. (2004): Allozyme diversity and genetic structure of marginal and central populations of Corylus avellana L. (Betulaceae) in Europe. – Plants Systematics and Evolution 244: 157–179.