Ulmus glabra Hudson – jilm horský (drsný)
Syn.: Ulmus montana Stokes, Ulmus glabra subsp. montana (Stokes) Hyl., Ulmus scabra Mill., Ulmus nuda Ehrh., Ulmus excelsa Borkh., Ulmus corylacea Dumort.
Čeleď: Ulmaceae – jilmovité
Status: běžný druh

Popis: Až 40 m vysoký strom s přímým kmenem bez výmladků a širokou korunou. Borka je v mládí šedohnědá a hladká, později kolmo rozpraskaná v dlouhé šupiny. Letorosty a často i starší větve jsou odstále štětinaté. Pupeny jsou vejcovitě kuželovité, rezavě chlupaté. Listy jsou krátce řapíkaté, s čepelí obvejčitou, nejširší v horní polovině, na bázi nápadně nestejné, s delší částí báze překrývající řapík, na okraji 2× hrubě pilovitě zubaté, v horní polovině často s dvěma nápadně zveličelými zuby, které vytváří jakési růžky, s žilnatinou na konci dichotomicky větvenou, na líci drsně přitiskle chlupaté, na rubu s chomáčky v paždí bočních žilek a jednotlivými chlupy na ploše. Květy, vyrůstající v klubíčkovitých stažených květenstvích, jsou téměř přisedlé, s 4–5 rezavě brvitými okvětními lístky. Plodem jsou široce eliptické, křídlaté, lysé nažky se semenem uloženým zhruba ve středu.

Možná záměna: Všechny naše jilmy jsou si díky značné plasticitě (a pravděpodobně také hybridizaci) navzájem velmi podobné. Od jilmu horského se dá nejsnáze odlišit jilm vaz (Ulmus laevis), který má nevětvené žilky při okraji listové čepele, dlouhé květní stopky a nápadně chlupaté nažky. Nápadně podobnějším druhem je j. habrolistý (U. minor), který s jilmem horským sdílí např. dichotomicky větvenou sekundární žilnatinu a přisedlé květy. Liší se delšími řapíky, semenem uloženým v horní části plodu, na líci obvykle hladkými listy a častou tvorbou korkových lišt na starších větvích.

Rozšíření: Druh s centrem areálu rozšíření v mírném pásu Evropy. Přirozený areál na sever zasahuje do jižní Skandinávie, na jih do hornatých oblastí Španělska, Itálie a Balkánského poloostrova a na východ po Kavkaz. Pěstován a vysazován je na Islandu, v Portugalsku a dalších zemích mimo původní areál výskytu.

V ČR se vyskytuje roztroušeně až hojně především ve středních a vyšších polohách. V nížinách je výrazně vzácnější. Výškové maximum rozšíření dosahuje zhruba ve 1250 m n. m. v karech Krkonoš.

Ekologie: Chladnomilnější druh, rostoucí ve stinných suťových lesích, v bučinách a lužních lesích, na vlhčích, humózních, na živiny bohatých, skeletnatých půdách, na mírně bazických až mírně kyselých substrátech. Je diagnostickým druhem suťových lesů svazu Tilio platyphylli-Acerion.

Jde o dlouho žijící druh, který se může dožívat až 500 let. Plné dospělosti dosahuje obvykle mezi 30. a 40. rokem života. Ze všech našich druhů jilmů nejlépe odolává grafióze.

Makrofanerofyt, který kvete od března do května.

Význam: Plně mrazuvzdorná dřevina s dlouhodobě trvanlivým dřevem. Vysazuje se jako větrolam v alejích a stromořadích. Dřevo se využívá v nábytkářství a stavebnictví.

Kultivary: Pěstuje se několik kultivarů, např. U. glabra 'Atropurpurea' s v mládí hnědočervenými listy a U. glabra 'Pendula' s dlouhými převislými větvemi.

Literatura:

Hrouda L. (1997): Ulmaceae – jilmovité. – In: Hejný S. & Slavík B. (eds), Květena České republiky 1 (2. vydání), Academia, Praha, 513–520.

Koblížek J. (2006): Jehličnaté a listnaté dřeviny našich zahrad a parků. – Sursum, Tišnov.

Najdete zde již více než 2800 druhů rostlin, hub a živočichů!