Cervus nippon Temminck, 1838 – jelen sika

Řád: Cetartiodactyla – sudokopytníci, čeleď: Cervidae – jelenovití

Status: nepůvodní druh, IUCN: LC

Popis: Sika je o něco menší než jelen, dospělý samec dorůstá do délky 1,1–1,6 m, výšky 0,7–1,2 m v kohoutku a hmotnosti mezi 28–60 kg. Samice jsou podstatně menší. V letní srsti převažuje zbarvení do kaštanově hnědé s četnými bílými skrvnkami v podélných řadách na bocích těla. Středem hřbetu se táhne tmavý pruh srsti. V zimních měsících se zbarvení siky mění, je více šedohnědé až tmavohnědé s skrvnění není tak výrazné jako v létě. U některých jedinců není patrné vůbec. Obřítek a svrchní část ocasu jsou bílé. Během říje se u samců setkáme s krátkou hřívou. Paroží je jednodušeji tvarované a menším počtem výsad a délky do 90 cm. Ke shozu paroží dochází v průběhu dubna a května do začátku září jim pak naroste nové.

Možná záměna: S ostatními druhy jelenovitých žijících na území ČR. Od jelena lesního (Cervus elaphus) odlišíme siku pomocí velikosti, je až o polovinu menší, co jelen lesní. Bíle skvrny na hřbetu těla můžeme pozorovat pouze u mladých jelenů lesních, sikům zůstávají v letní srsti po celý život. Paroží siků je kratší a méně košaté. Sika v letní srsti může připomínat také daňka evropského (Dama dama), rozdíl v charakteru paroží je však i laikovi rychle patrný. Zbarvení srsti beze skvrn, výrazně delší ocas a neobvykle tvarované paroží do „košíku“ jsou pak poznávací znaky, kterými od sebe odlišíme siku a další nepůvodní druh, jelence běloocasého (Odocoileus virginianus).

Rozšíření: Původní domovinou siky byla jihovýchodní a východní Asie. Dnes se v těchto oblastech vyskytuje poměrně vzácně, hojněji jen na japonských ostrovech. Introdukce to světa probíhala právě z Japonska. Sika byl introdukován do Evropy, Zakavkazí, na Nový Zéland, na Filipíny nebo do USA.

První siky se na naše území dostali na konci 19. století, to když byli vysazeni do poděbradské obory u obce Kluk (1890–1891). Nedlouho poté byli vysazeni do dalších chovů. Volně žijících populace začaly vznikat až během zániku obor v první polovině 20. století. V současnosti evidujeme v ČR čtyři hlavní oblasti výskytu volně žijících jedinců. Největší a souvislá sahá od Českého lesa a severozápadní Šumavy až po Doupovské hory a Křivoklátsko, nejsilnější je v oblasti mezi obcemi Manětín a Touškov (okr. Plzeň-sever) a Teplá (okr. Cheb). Ostatní populace jsou výrazně menší a vyskytují se v okolí bývalé obory v Jabkenicích (okr. Mladá Boleslav), u Zábřehu na Moravě a v okolí Moravských Budějovic. Na jiných místech je poměrné vzácný a jeho výskyt je ojedinělý.

Biologie a ekologie: Jelen sika není náročný na prostředí, ve kterém se vyskytuje a je schopen se přizpůsobit různým podmínkám. Nejčastěji vyhledává rozvolněné listnaté nebo smíšené lesy, které přecházejí do zemědělských ploch, ideálně louky, pastviny ale i pole. Je však schopen obsadit také podhorské smrčiny nebo bezlesí pouze s porosty křovin. Na našem území je jeho výskyt soustředěn do středních poloh, ale na Šumavě vystupuje i nad 1000 m n. m. Říje probíhá od druhé poloviny října až do začátku listopadu. Sika se projevuje pronikavě pisklavým hlasem místo klasického jeleního troubení (k poslechu zde). Potravu tvoří zejména byliny, traviny zemědělské plodiny nebo pupeny či letorosty. Na rozdíl od ostatních jelenovitých netrpí zažívacími problémy při konzumaci většího množství řepky. Během léta žijí stáda odděleně a vytvářejí se pouze menší tlupy. Na zimu vznikají stáda až do velikosti několika stovek jedinců, která jsou velmi dobře mobilní a pohybují se i na ploše 100 km². Samice rodí zpravidla jedno mládě, a to v květnu. To pohlavně dospívá za 16–18 měsíců. Sika ve volné přírodě žije 11–14 let.

Význam: Jelen sika je lovnou zvěří, doba lovu se u japonského poddruhu (Cervus nippon nippon) pohybuje od 1. července u jelena, reps. od 1. srpna u samice, do 31. ledna. Roční odlov dosahuje až 12 tisíc jedinců, početnost volně žijících populací však na většině lokalit stále stoupá. Velkým rizikem pro původní populace jelenovitých, v našem případě jelena lesního, je křížení se sikou. První doklady o křížení těchto druhů pocházejí už z doby importu zvířat do Evropy. Kvůli velikostnímu rozdílu a načasování říje častěji dochází k oplodnění samice jelena evropského jelenem sikou. Kříženci jsou nadále plodní a vykazují znaky obou druhů. Vznikající hybridní jedinci tak mohou klamně působit jako „zajímavější“ jeleni pro následný chov a lov. Nicméně tyto praktiky vedou k vzýnamné ztrátě genetické informace jelena lesního.

Literatura:

Anděra M. & Gaisler J. (2012): Savci České republiky: popis, rozšíření, ekologie, ochrana. – Academia, Praha, 288 s.

Anděra M. & Horáček I. (1982): Poznáváme naše savce. – Mladá fronta, Praha, 256 s.

Křivánek J. (2010): Jelen sika japonský – plíživé nebezpečí genofondu jelena evropského. – Myslivost, 8: 10.

Pipek P. & Nečasová M. (2017): Skřek zákeřného neviňátka. – Vesmír, on-line verze, 5. 9. 2017 (dostupné na: https://vesmir.cz/cz/on-line-clanky/2017/09/skrek-zakerneho-nevinatka.html).

Najdete zde již více než 2800 druhů rostlin, hub a živočichů!