Cercopis sanguinolenta - pěnodějka nížinná

4. 6. 2017 vytvořil Stanislav Rada

Cercopis sanguinolenta (Scopoli, 1763) – pěnodějka nížinná

Čeleď: Cercopidae – pěnodějkovití

Status: běžný druh

 

Popis: Délka těla 8–10 mm. Oči nasedají po stranách široké hlavy, mezi nimi jsou krátká tenká tykadla. Ze spodní strany hlavy vybíhá sosák. Za hlavou je velký štít a menší trojúhelníkový štítek. Celý zadeček je přikryt křídly, která jsou na něm střechovitě složena. Zadní nohy jsou uzpůsobené ke skákání. Zbarvení těla je černé s červenými skvrnami na křídlech (2 páry skvrn v přední a střední části křídel a příčná červená páska v zadní části). Spodní strana zadečku je taktéž částečně červená. Nymfy, podobně jako u všech pěnodějek, jsou ukryty v pěnových hnízdech na hostitelských rostlinách.

 

Možná záměna: V česku se vyskytují celkem 3 druhy rodu Cercopis, vzájemně podobné. Pěnodějka červená (C. vulnerata) nahrazuje pěnodějku nížinnou v chladnějších a vlhčích lokalitách (obecně ve vyšších polohách), ale oba druhy se mohou vyskytovat i společně. Liší se tvarem červené pásky na konci křídel. Pěnodějka nížinná má pásku jen jemně zvlněnou, zatímco pěnodějka červená ji má výrazně sedlovitě zakřivenou. Třetí zástupce rodu, C. arcuata, je nehojný jižní druh. Kresba na křídlech pěnodějky C. arcuata a C. sanguinolenta je stejná, druhy se liší se zbarvením spodní strany zadečku. C. sanguinolenta má břišní štítky konexiva červené s černými skvrnami (viz foto), zatímco C. arcuata je má kompletně červené bez skvrn (černé skvrny u C. sanguinolenta mohou někdy být drobné, vzácně i chybět – pak je na místě rozlišení pomocí preparace pohlavních orgánů).

 

Rozšíření: Jižní část Evropy od Pyrenejského poloostrova přes Francii, jižní a střední Evropu a dále na východ přes Turecko a Rusko. Nejsevernější výskyty jsou v Německu a Polsku, jedná se však o vesměs izolované lokality.

 

V Česku hojný až velmi hojný druh v nížinách a pahorkatinách.

 

Biologie a ekologie: Teplomilný druh obývající suché až mezofilní louky, stepi, lesostepi, úhory, podrost světlých listnatých lesů a podobně. Dospělci se vyskytují od začátku května do konce července, nejhojněji začátkem června. Živí se sáním šťáv z různých bylin a travin. Při páření zaujímají polohu boky vedle sebe. Výstražné červenočerné zbarvení dospělců upozorňuje predátory na nechutnost až jedovatost. Nymfy sají na kořenech živných rostlin pod zemí, případně v přízemních růžicích. Jsou chráněny pěnovým hnízdem, vytvořeným z vlastních tekutých výkalů, které mísí s voskovým sekretem a vhání do nich vzduch. Nymfy přezimují a na jaře následujícího roku dospívají.

 

 

 

Literatura:

 

Holzinger W.E., Kammerlander I., Nickel H. (2003): The Auchenorrhyncha of Central Europe – Die Zikaden Mitteleuropas. Volume 1: Fulgoromorpha, Cicadomorpha excl. Cicadellidae. Brill, Leiden.

 

Javorek V. (1978): Kapesní atlas ploštic a křísů. Státní pedagogické nakladatelství Praha.

 

Nickel H. (2003): The Leafhoppers and Planthoppers of Germany (Hemiptera, Auchenorrhyncha): Patterns and strategies in a highly diverse group of phytophagous insects. Pensoft Publishers, Sofia-Moscow; Goecke & Evers, Keltern.