Caucalis platycarpos - dejvorec velkoplodý

8. 7. 2011 vytvořil Václav Dvořák

Caucalis platycarpos L. – dejvorec velkoplodý

Syn.: Caucalis daucoides L.; Daucus lappula Webber in Wiggers; Orlaya daucoides (L.) Greuter in Greuter et Rech.

Čeleď: Apiaceae – miříkovité

Status: VU

 

Popis: Byliny s tenkým, přímým kořenem. Lodyha vysoká 10–30 cm, přímá, již od spodní třetině rozložitě větvená, hranatá, rýhovaná, štětinatě chlupatá. Dolní listy řapíkaté, řapík rozšířený v plochou pochvu, která je na okraji brvitá. Čepel v obrysu trojúhelníkovitá, 2×zpeřená. Okolíky koncové, zdánlivě postranní, složené z malého počtu okolíčků, obvykle 23(5); obal obvykle chybí, obalíčky složené ze 35 brvitých listenů. Korunní lístky široce obvejčité, asymetricky dvouklanné, bílé nebo narůžovělé. Merikarpia nápadná 612 mm dlouhá, se čtyřmi nápadnými, nepravidelně rozestálými žebry, často protaženými ve vzhůru zahnuté ostny.

 

Možná záměna: Rod dejvorec je u nás zastoupen pouze tímto druhem. Na našem území je možné jej zaměnit s příbuzným zástupcem rodu dejvor tedy s dejvorem východním (Astrodaucus orientalis), který je k nám zřídka zavlékán. Jedná se o mnohem robustnější rostliny s bohatším okolíkem a lysými lodyhami. Dobré je mít na paměti i zástupce z rodu tořice (Torilis), kteří mají rovněž ostnité plody. Ovšem plody tořic jsou opatřeny bradavkami a zakončeny háčky (kotvičkami), což u dejvorce nenajdeme.

 

Rozšíření: Druh s nepříliš rozsáhlým euro-asijským areálem se submediteránně-subkontinentální tendencí, který je rozšířen zhruba od Anglie a jižního Dánska  (kde je považován za zavlečený druh) dále na jih do střední a jižní Evropy.  Na východ nejdále zasahuje přes Ukrajinu, resp. Krym až na Kavkaz. JV hranice areálu sahá až do íránsko-turanské oblasti.

 

V České republice je považován za archeofyt, který byl v minulosti poměrně hojný. Je vázán na planární a kolinní polohy v oblasti českého a moravského termofytika s přesahem do teplejších oblastí mezofytika (Sušicko-horažďovické a Strakonické vápence, Orlické opuky,...). Hojně se s ním setkáme především na jižní Moravě.

 

Ekologie: Dejvorec velkoplodý je typickým zástupcem teplomilné plevelné vegetace. Roste na okrajích polí, vinic a na mladých úhorech. Spíše sporadicky vstupuje do trávobylinných stepních (xerotermních) formací. Preferuje suché, bazické podklady, v mezofytiku výhradně na vápenci. Je diagnostickým druhem sv. Caucalion lappulae.

 

Jednoletý terofyt s fenologickým optimem růstu od května do července.

 

Ochrana a ohrožení: Druh není ostatně jako žádný náš polní plevel vedený mezi zvláště chráněnými druhy rostlin. V Červeném a černém seznamu patří mezi zranitelné taxony (VU). Za dob intenzivního zemědělství jej postihl stejný osud jako řadu jiných polních plevelů. Vinou silného herbicidování, hluboké orby, změnou osevních postupů a třídění semen značně ustoupil. V současnosti se s ním na řadě míst můžeme setkávat (v dobrých letech) i ve velmi bohatých populacích. Zabezpečit územní či adekvátní druhovou ochranu je ovšem nereálné. Pro plevelné druhy obvykle stačí ponechat neosázený kratičký pás podél pole. Na jižní Moravě především na Slovácku se rovněž setkáme s malými, extenzivně obdělávanými políčky - záhumenky, které plevelům přímo svědčí.

 

Taxonomická poznámka: Na našem území jsou rozlišovány dva poddruhy dejvorce velkoplodého. Nominátní poddruh a dejvorec velkoplodý osténkatý (Caucalis platycarpos subsp. muricata), který je v současnosti považován za vyhynulý. Oba poddruhy se liší znaky na dvounažkách, kdy vyhynulý poddruh má žebra mnohem méně výrazná s kratičkými štětinami.

 

 

Literatura:

 

Hrouda L. (1997): Caucalis L. In: Slavík B. (ed.), Květena České republiky, vol. 5, Academia, Praha, 298–300.