Bufotes viridis (Laurenti, 1768) - ropucha zelená

Syn.: Pseudepidalea viridis (Laurenti, 1768), Bufo viridis Linnaeus , 1768, Epidalea viridis (Laurenti, 1768), Bufo kavirensis Andrén & Nilson, 1979; Bufo shaartusiensis Pisanetz, Mezhzherin & Szczerbak, 1996; Bufo sitibundus (Pallas, 1771); Bufo variabilis (Pallas, 1769); Rana picta (Pallas, 1814); ropucha měnivá; ropucha pestrá

Čeleď: Bufonidae - ropuchovití

Status: SO, NT, IUCN: LC, BERN II, NATURA 2000, HD IV

Popis: Ropucha zelená je 5-10 cm velká žába. Kdybychom srovnali délku nohou s ostatními druhy našich ropuch, viděli bychom, že u ropuchy zelené jsou nejdelší. Také příušní jedové žlázy (parotidy) jsou nejmohutnější. Kožní hrbolky na svrchní straně těle jsou silně nápadné, na dotyk často zašpičatělé. Zbarvení se podobá vojenskému maskování. Podklad tvoří světlá barva (bílá až šedá), na které je spousta ohraničených skvrn všech barevných odstínů zelené. U některých jedinců nalezneme mezi těmito skvrnami ještě drobné cihlově zbarvené tečky. Břicho je světlé jemně zrnité na dotek. Oční zřítelnice má vždy slabý zlatý lem. Duhovka je žlutozelená až sytě zelená. Samice je větší než samec. V našich populacích je větší počet samců (a to až 1,6x).

Možná záměna: V ČR se vyskytují další dvě ropuchy. Ty by měl však od sebe rozlišit i laik. Ropucha krátkonohá (Epidelea calamita) je naše nejvzácnější žába, od ropuchy obecné ji odlišíme tenkou žlutozelenou linkou, která se táhne středem zad od temena hlavy ke kloace. Ropucha obecná (Bufo bufo) je hnědě zbarvená běžná žába.

Rozšíření: Ropucha zelená chybí v západní Evropě (Pyrenejský poloostrov, Velká Británie, Irsko, Francie, Belgie). Hodně rozšířená je naopak na východ od francouzsko-německých hranic. Setkáme se s ní v Asii až do západního Mongolska. Nechybí ani na ostrovech ve Středozemním moři a Africe, kde zasahuje až do pouště.

V České republice obývá asi 50% území. Chybí na Karlovarsku (Doupovské hory), Šumavě, v severních Čechách (Lužické, Jizerské hory a Krkonoše), Oderských vrších a Hrubém Jeseníku.

Biologie a ekologie: Ropucha zelená je velmi odolný druh, co se týče prostředí. Svědčí o tom nálezy tohoto druhu z oblasti pouštní Afriky či z brakických vod některých moří. Jde o stepní až lesostepní druh, a proto ji můžeme potkat v otevřené krajině. Nejčastěji na polích, rumištích, lomech, ale i v zahradách či přímo ve městech. Ropucha zelená je nejčastěji se objevující obojživelník v městské zástavbě. Její rozšíření se uvádí nejčastěji v nížinách až pahorkatinách, ale jsou i zahraniční nálezy z nadmořských výšek nad 4560 m (Himálaje). Noční živočich, jen v době páření se vyskytuje i ve dne. Páření probíhá od dubna do května. Samci se v této době hlasitě ozývají svým dobře vyvinutým hrdelním rezonátorem (k poslechu zde). Stejně jako ropucha obecná v noci křižuje své teritorium a loví hmyz. Používá přitom metodu tzv. fixování, tzn., že se ke kořisti přibližuje krátkým během přerušovaným delšími přestávkami. Ve dne se skrývá pod kameny, v norách hlodavců nebo se ve vhodném terénu sama zahrabává. Hibernace probíhá od října či listopadu do března nebo dubna. K uchvácení kořisti používá, jako všechny ropuchy, vymrštitelný jazyk. V jídelníčku převládají brouci, mravenci a pavouci. Při páření může dojít i na záměnu a samec ropuchy zelené muže být viděn s jiným druhem žáby (r. krátkonohá, blatnice skvrnitá).

Význam a ochrana: Jako význam lze uvést hubení hmyzu, kde je velkým podílem její stravy několik hospodářských škůdců. Ohrožení ropuchám hrozí ze strany zemědělství a to v používání biocidů. Zavážení tůní a rekultivace písníků pak ohrožuje rozmnožování. Velké ohrožení také skýtá silniční doprava. Na nepravých tazích (lov potravy) ji lákají sluncem vyhřáté vozovky. Ochrana toho druhu spočívá převážně v evidenci populací a ochraně a údržbě lokalit vhodných k rozmnožování. Ropucha byla zvolena Českou herpetologickou společností obojživelníkem roku 2009.

Najdete zde již více než 2800 druhů rostlin, hub a živočichů!