Archaeognatha – chvostnatky

Popis: Bezkřídlá skupina hmyzu připomínající rybenky (Zygentoma). Tělo je protáhle válcovitě kapkovité, dozadu zúžené, na hrudi vyklenutý. Kutikula je tenká a tělo je poměrně měkké. Délka těla je 5–25 mm, naše druhy okolo 10 mm bez paštětu. Hlava je malá s nápadnými jednoduchými kusadly (čelistními makadly) připojenými k hlavě jedním kloubem. Na hlavě jsou dvě velké složené oči, které se na temeni dotýkají a tři drobná jednoduchá očka. Tykadla jsou dlouhá, v klidu zahnutá dozadu. Na zadečku jsou dva štěty a uprostřed typický dlouhý paštět. Na břišní straně mezi články zadečku a hrudi jsou přítomny krátké přívěsky, pozůstatky noh. Celé tělo je pokryto drobnými protáhlými šupinkami, které vytváří kresbu (některé druhy jsou pestře zbarveny) a u některých druhů i perleťový lesk. Šupinky se však často stírají. Nohy jsou poměrně dlouhé. Chvostnatky jsou prastarou skupinou hmyzu, která vznikla již v devonu (mladší prvohory) a od té doby se příliš nezměnili.

Možná záměna: Chvostnatky nejvíce připomínají rybenky (Zygentoma), které dříve tvořili společný řád šupinušky (Thysanura). Od rybenek se liší mimo jiné dvěma velkýma složenýma očima, malou hlavou, výrazně prodlouženým paštětem na konci zadečku a schopností skákat. Jednotlivé druhy a čeledi chvostnatek se liší morfologickými znaky na očích, makadlových čelistech, nohách, kopulačních orgánech apod. U některých druhů je také charakteristická kresba.

Rozšíření: Jsou rozšířeny po celém světě v tropech i mírném pásu, na všech kontinentech. Je popsáno téměř 500 druhů.

V ČR se udává výskyt 8 druhů, nejvíce z rodu Machilis. Jedná se však o málo probádanou skupinu. U nás se chvostnatkami zabýval J. Kratochvíl a sestavil i klíč k jednotlivým našim druhům a čeledím. Tento klíč je však z roku 1959 a od té doby jim nebyla u nás věnována větší pozornost.

Biologie a ekologie: Chvostnatky žijí na různých biotopech, nejčastěji v lesích a na skalních biotopech. U nás zvláště v teplejších oblastech (často v krasech), ve světlých lesích, na lesostepích, v sutích, skalách a podél vodních toků. Žijí na zemi v listovém opadu, pod kameny a padlým dřevem, často také na vlhkých skalách a balvanech. Na vhodných místech jsou poměrně běžné a vyskytují se i ve vyšších početnostech. Pohybují se zdánlivě pomalu, ale v nebezpečí jsou schopné za pomocí paštětu hbitě odskočit až do vzdálenosti okolo 30 cm. Mají převážně noční aktivitu. Živí se organickými zbytky, řasami a lišejníky. Rozmnožování je vnější. Samci vyloučí sperma a navede k němu samici, která ho za pomocí kladélka nasaje. U některých druhů probíhají také zásnubní rituály. Vajíčka klade samice do vlhké půdy, skalních štěrbin apod. Vývoj je nedokonalý a přímý, mladí jedinci připomínají miniaturní dospělce. Vývoj je pomalý a trvá několik měsíců. Chvostnatky jsou dlouhověké a některé druhy žijí až tři roky.

Literatura:

Kratochvíl J. (1959): Řád Thysanura. In: Kratochvíl J. eds., Klíč zvířeny ČSSR III. ČSAV, Praha, pp. 133–140.

Kratochvíl J. (1945): Naše šupinušky se zvláštním zřetelem na moravská chráněná území. (Unsere Thysanuren, mit Rücksicht auf die Fauna der mährischen Schutzgebiete). Entomologické Listy (Brno) 8: 41–67.

Smrž J. (2015): Základy biologie, ekologie a systému bezobratlých živočichů. Karolinum, Univerzita Karlova v Praze.

Najdete zde již více než 2800 druhů rostlin, hub a živočichů!