Agriopis aurantiaria - tmavoskvrnáč březový

9. 1. 2022 vytvořil Ondřej Machač

Agriopis aurantiaria (Hübner, 1799) – tmavoskvrnáč březový

Čeleď: Geometridae – píďalkovití

Status: běžný druh

 

Popis: Rozpětí křídel 32–42 mm, délka těla okolo 12 mm. Píďalka s typickým pohlavním dimorfizmem. Tělo samců je zbarveno zlatavě žlutě až žlutohnědě, stejně tak nohy. Tykadla jsou nitkovitá, u samců krátce hřebenitá. Sosák je zakrnělý. Přední křídla jsou zlatožlutá až oranžová s dvěma růžovými příčkami a skvrnkami. Zadní křídla jsou světle žlutobílá. Samice je zavalitá šedá s tmavšími skvrnami, křídla tvoří jen šedé pahýlky s dvěma tmavými příčkami. Housenka je obvykle hnědozelená nebo šedozelená s nevýrazným tmavým proužkem lemovaným tenkou světlou linkou.

 

Možná záměna: Záměna je možná s některými dalšími tmavoskvrnáči rodu Agriopis, zejména s tmavoskvrnáčem habrovým (A. marginaria), který má křídla spíše hnědá a létá na jaře. Podobný je také tmavoskvrnáč lipový (Erannis defoliaria), který má křídla tmavší a více kropenatá. Samice t. březového se odlišuje od ostatních brachypterních samic dvěma tmavými proužky na pahýlcích křídel.

 

Rozšíření: Palearktický druh, který je široce rozšířen v mírném pásu Evropy (včetně Britských ostrovů) a na Kavkazu.

 

V ČR hojný druh po celém území, od nížin do hor, nejvíce však ve středních polohách.

 

Biologie a ekologie: Tmavoskvrnáč březový obývá různé typy listnatých a smíšených lesů, ale také remízky, křoviny, parky a zahrady. Létá od října do prosince, za mírných zim až do ledna. Samci jsou aktivní po západu slunce, kdy létají po lese a hledají samice. Často přilétají ke světlu. Přes den odpočívají nejčastěji na suchých listech a větvích stromů. Bezkřídlé samice po vylíhnutí vylézají na kmeny stromů a feromony lákají samce. Vajíčka přezimují a na jaře se líhnou housenky, které dospívají obvykle v červnu. Housenky se živí listy různých listnatých stromů, zejména buku, javorů, dubů, habru, bříz a ve vyšších polohách také na borůvce. Kuklí se v listovém opadu nebo na povrchu půdy.

 

 

 

Literatura:

 

Macek J., Procházka J. & Traxler L. (2012): Motýli a housenky střední Evropy Noční motýli III. - píďalkovití, Academia Praha.