Vertigo geyeri (Lindholm, 1925) – vrkoč Geyerův

Čeleď: Vertiginidae - vrkočovití

Status: KO, EN, NATURA 2000

Popis: Lesklá, tmavěhnědá ulitka plže dorůstá velikosti 2,1 mm. Schránka se vyznačuje silně klenutými závity s hlubokými švy a v obústí bez návalku má nejčastěji 4 tupé, mozolovité výběžky (zuby). Tělo vrkoče je černé.

Možná záměna: V České republice bývá vrkoč Geyerův nejčastěji zaměňován s vrkočem malinkým (Vertigo pygmaea). Ten má však jemnější a ostřejší přírůstkové linie (žebírka), které vytváří matný lesk a mozolovité výběžky v obústí jsou vždy zapuštěny ve ztlustlině lemující palatální část obústí (nabízí se analogie zubů obklopených dásní). Vertigo geyeri se vzácně vyskytuje společně s vrkočem rašelinným (Vertigo lilljeborgi), který se však vyznačuje méně klenutými závity s plytkým švem a silnějším lemem obústí se zářezem, jehož ulita je zbarvena do slámově žluté až zlaté.

Rozšíření: Těžiště výskytu druhu se nachází ve Skandinávii, kde se vyskytuje téměř kontinuálně. Na izolovaných reliktních stanovištích se vyskytuje také ve Velké Británii, Irsku, Polsku, Rakousku, Švýcarsku, Německu, Itálii, Slovensku a také ve střední Asii. Druh je zařazen ve směrnicích soustavy NATURA 2000, proto se během 21. století výrazně zvedl počet jeho nálezů díky rostoucímu zájmu ze strany ochranářských organizací a nové lokality stále přibývají.

V České republice se nejvíce populací nachází na Českomoravské vrchovině (25 lokalit). Mimo Vysočinu žije pouze na 5 izolovaných lokalitách.

Biologie a ekologie: Vrkoč Geyerův obývá především otevřená vápnitá slatiniště s nízkoproduktivní vegetací a stabilním vodním režimem. Vysychání nebo naopak přeplavování lokalit není schopen tolerovat. Plž se vyskytuje také na slatiništích s přítomností kalcitolerantních rašeliníků a z hlediska obsahu rozpuštěného vápníku ve vodě je poměrně euryvalentní (snáší široké rozpětí hodnot), preferuje však minerálně bohatší stanoviště.

Zajímavosti: Kvůli velmi omezené schopnosti migrace na delší vzdálenosti (plži migrují zprostředkovaně pomocí obratlovců, především ptáků) platí tento druh jako spolehlivý indikátor reliktních slatinišť, jež se zachovaly v téměř nezměněné formě od konce poslední doby ledové (cca  12500 let). Tyto organismy, které nazýváme glaciální relikty, měly své ekologické optimum během doby ledové, v tomto případě na jejím sklonku a na začátku Holocénu. Pté se jejich hlavní areál výskytu posunul směrem na sever do boreální zóny. Jižněji je jejich výskyt omezen pouze na tzv. refugia, kde panují podmínky připomínající drsné klima doby ledové.

Literatura:

Coufal R. (2019): Ekologické determinanty slatiništních společenstev měkkýšů a glaciálně reliktních plžů na Českomoravské vrchovině. – Diplomová práce, Univerzita Palackého, Přírodovědecká fakulta, Katedra ekologie a životního prostředí, 69 pp.

Horsák M. & Hájek M. (2005): Habitat requirements and distribution of Vertigo geyeri (Gastropoda:Pulmonata) in Western Carpathian rich fens. – Journal of Conchology, 38: 683–700.

Horsák, M., Juřičková, L. & Picka, J. (2013): Měkkýši České a Slovenské republiky. Nakladatelství Kabourek, Zlín.

Kerney M. P., Cameron R. A. D. & Jungbluth J. H. (1983): Die Landschnecken Nord- und Mitteleuropas. Paul Parey, Hamburg and Berlin.

Schenková V., Horsák M., Plesková Z. & Pawlikowski P. (2012): Habitat preferences and conservation of Vertigo geyeri (Gastropoda: Pulmonata) in Slovakia and Poland. – Journal of Molluscan Studies, 78: 105–111.

Sysoev A. & Schileyko A. (2009): Land snails and slugs of Russia and adjacent countries. Pensoft publishers, Sofia-Moscow.

Welter-Schultes, F. W. (2012): European non-marine molluscs: a guide for species identification. Planet Poster.

Najdete zde již více než 2800 druhů rostlin, hub a živočichů!