Vertigo geyeri - vrkoč Geyerův

2. 8. 2019 vytvořil Radovan Coufal

Vertigo geyeri (Lindholm, 1925) – vrkoč Geyerův
Čeleď: Vertiginidae – vrkočovití
Status: KO, EN, NATURA 2000

Popis: Lesklá, tmavěhnědá ulitka plže dorůstá velikosti 2,1 mm. Schránka se vyznačuje silně klenutými závity s hlubokými švy a v obústí bez návalku má nejčastěji 4 tupé, mozolovité výběžky (zuby). Tělo vrkoče je černé.

Možná záměna:
V České republice bývá vrkoč Geyerův nejčastěji zaměňován s vrkočem malinkým (Vertigo pygmaea). Ten má však jemnější a ostřejší přírůstkové linie (žebírka), které vytváří matný lesk a mozolovité výběžky v obústí jsou vždy zapuštěny ve ztlustlině lemující palatální část obústí (nabízí se analogie zubů obklopených dásní). Vertigo geyeri se často vyskytuje společně s vrkočem rašelinným (Vertigo lilljeborgi), který se však vyznačuje méně klenutými závity s plytčím švem a silnějším lemem obústí se zářezem, jehož ulita bývá zbarvena do slámova.

Rozšíření:
Těžiště výskytu druhu se nachází ve Skandinávii, kde se vyskytuje téměř kontinuálně. Na izolovaných reliktních stanovištích se vyskytuje také ve Velké Británii, Irsku, Polsku, Rakousku, Švýcarsku, Německu, Itálii, Slovensku a také ve střední Asii.

V České republice se nejvíce populací nachází na Českomoravské vrchovině (25 lokalit). Mimo Vysočinu žije pouze na 5 izolovaných lokalitách.

Biologie a ekologie:
Vrkoč Geyerův obývá především otevřená vápnitá slatiniště s nízkou produktivitou vegetace a stabilním vodním režimem. Vysychání nebo naopak přeplavování lokalit není schopen tolerovat. Plž se vyskytuje také na slatiništích s přítomností kalcitolerantních rašeliníků a z hlediska obsahu rozpuštěného vápníku ve vodě je poměrně euryvalentní (snáší široké rozpětí hodnot), i když preferuje minerálně bohatší stanoviště.

Zajímavosti: Kvůli velmi omezené schopnosti migrace na delší vzdálenosti (plži migrují zprostředkovaně pomocí obratlovců, především ptáků) platí tento druh jako spolehlivý indikátor reliktních slatinišť, jež se zachovaly v téměř nezměněné formě od konce poslední doby ledové (skončila přibližně před 12500 lety). Tyto organismy, které nazýváme glaciální relikty, měly své ekologické optimum během doby ledové a po jejím konci se jejich hlavní areál výskytu posunul směrem na sever. Jižněji je jejich výskyt omezen pouze na tzv. refugia, kde panují podmínky připomínající klima doby ledové (vyšší nadmořské výšky – např. Vysočina, Alpy nebo Západní Karpaty). Podle tohoto rozšíření druhy označujeme jako boreo-alpínské.

 


Literatura:

Coufal R. (2019): Ekologické determinanty slatiništních společenstev měkkýšů a glaciálně reliktních plžů na Českomoravské vrchovině. – Diplomová práce, Univerzita Palackého, Přírodovědecká fakulta, Katedra ekologie a životního prostředí, 69 pp.

Horsák M. & Hájek M. (2005): Habitat requirements and distribution of Vertigo geyeri (Gastropoda:Pulmonata) in Western Carpathian rich fens. – Journal of Conchology, 38: 683–700.

Horsák, M., Juřičková, L. & Picka, J. (2013): Měkkýši České a Slovenské republiky. Nakladatelství Kabourek, Zlín.

Kerney M. P., Cameron R. A. D. & Jungbluth J. H. (1983): Die Landschnecken Nord- und Mitteleuropas. Paul Parey, Hamburg and Berlin.

Schenková V., Horsák M., Plesková Z. & Pawlikowski P. (2012): Habitat preferences and conservation of Vertigo geyeri (Gastropoda: Pulmonata) in Slovakia and Poland. – Journal of Molluscan Studies, 78: 105–111.

Sysoev A. & Schileyko A. (2009): Land snails and slugs of Russia and adjacent countries. Pensoft publishers, Sofia-Moscow.

Welter-Schultes, F. W. (2012): European non-marine molluscs: a guide for species identification. Planet Poster.