Salix caprea - vrba jíva

29. 6. 2009 vytvořil Michal Hroneš

Salix caprea L. - vrba jíva

Syn.: Caprea vulgaris Opiz nom. invalid  

Čeleď: Salicaceae - vrbovité  

Status: běžný druh  

 

Popis: Dřevina keřovitého až stromovitého vzrůstu, dorůstající se 0,5 -12 m výšky. Kmen je do 50 cm široký, větve jsou na něm nepravidelně rozmístěné, vytvářející košatou korunu. Borka je v mládí hladká, později podélně rozbrázděná, světle až tmavě šedá. Mladé větvičky jsou hnědozelené, lysé nebo řídce chlupaté. Listy jsou eliptické, krátce zašpičatělé, nepravidelně pilovité až celokrajné, ze svrchní strany svrasklé, tmavě zelené a téměř lysé, zespodu šedobíle plstnatě chlupaté. Palisty jsou vytrvalé, poměrně velké. Samičí jehnědy jsou válcovité, na bázi se šupinovitými listeny. Semeníky jsou chlupaté, krátce stopkaté. Samčí jehnědy jsou kulovité, v květu se 2 volnými tyčinkami. Plodem je dvouchlopňová tobolka.

 

Možná záměna: Poměrně nezaměnitelný druh české flóry. Největší potíže při determinaci mohou nastat v horách, kde se s vrbou jívou vyskytuje vzhledově poměrně podobná vrba slezská (Salix silesiaca), která má listy ze spodní strany pouze pýřité a rašící listy mají nápadně načervenalou barvu.

 

Rozšíření: Vrba jíva se přirozeně vyskytuje v téměř celé Evropě (na sever po jižní až střední polohy Skandinávie, na jihu především v horách) a v mírném až boreálním pásu Asie. Nepůvodní populace se vyskytují na východním pobřeží Severní Ameriky.

 

Běžný druh, vyskytující se od nížin až do subalpínských poloh.

 

Ekologie: Druh rostoucí ve světlých listnatých a suťových lesích, na pasekách, v křovinách podél vodních toků ve středních polohách, v opuštěných pískovnách, na skládkách a železničních a silničních náspech. Vzácně se vyskytuje i v křovinatých formacích na horní hranici lesa. Vyhovují jí vzdušné, propustné půdy s kyselou i zásaditou reakcí, na slunných až polostinných stanovištích.

 

Fanerofyt, kvetoucí v březnu a dubnu, ještě před rozvinutím listů.

 

Význam: Pro své brzké květy je vrba jíva oblíbená především mezi včelaři, kvetoucí větévky jsou často využívány také k okrase. Vzhledem k tomu, že má poměrně měkké a nepříliš kvalitní dřevo, je používána především na otop.