Pinguicula vulgaris L. subsp. vulgaris - tučnice obecná pravá  

Syn.: Pinguicula norica Beck, Pinguicula gypsophila Wallr., Pinguicula leptoceras Schur, Pinguicula bicolor Wol., Pinguicula vulgaris subsp. euvulgaris Domin nom. invalid.  

Čeleď: Lentibulariaceae - bublinatkovité  

Status: C2, §2  

Popis: Poměrně drobná, karnivorní rostlina, dorůstající se 5 -20 cm. Okrouhlé až vejčité listy, vyrůstající v přízemní růžici, jsou jasně světle zelené, na okraji svinuté, tupě zašpičatělé, pokryté žláznatými chlupy. Květní stopky jsou tenké, žláznatě chlupaté. Většina důležitých determinačních znaků se nachází na květních částech. Květy jsou dvoupyské, nálevkovité, ostruhaté, fialové, uvnitř často bělavé. Kalich je taktéž dvoupyský, zelenavý až hnědavý, kališní cípy jsou úzké, tupě zašpičatělé. Ostruha je fialová či vzácněji bělavá. Druh je velmi proměnlivý ve velikosti a barvě květů, někteří jedinci mají zakrnělou ostruhu. Plodem je vejčitá tobolka, ukrývající poměrně velké množství semen.

Možná záměna: Z původních zástupců tučnic se v ČR vyskytuje ještě tučnice obecná česká (Pinguicula vulgaris subsp. bohemica), která se liší barvou květů a širokými, na konci zaoblenými kališními cípy.

Rozšíření: Cirkumpolárně rozšířený druh, rostoucí především v Evropě a Severní Americe. V Evropě se nejhojnější populace vyskytují ve Skandinávii, Pobaltí, Skotsku a v severozápadní Evropě, další populace se nacházejí v horách střední a jižní Evropy, až po Španělsko a severní Portugalsko. Na východ roste po Ural a západní Sibiř.

Druh s těžištěm rozšíření především v oreofytiku a chladnějším mezofytiku, nejvíce lokalit se nachází v jižních a jihozápadních Čechách. Nejvíce lokalit se nachází na Šumavě a Krušných horách. Dále roste také v Orlických a Novohradských horách, v Brdech či na Českomoravské vrchovině. Na Moravě roste především v Hrubém Jeseníku. V českém termofytiku se vyskytuje nyní pouze ve Džbánu a na Královéhradecku.

Ekologie: K typickým biotopům patří narušovaná, značně podmáčená až občasně zaplavovaná místa s dostatkem světla, jako jsou rašeliniště a zrašelinělé louky, luční prameniště, slatiny, rákosiny a břehy rybníků, mokvavé skály a vlhčí štěrbiny. Roste také na člověkem ovlivněných místech, jako jsou okraje melioračních kanálků či odvaly po těžbě rašeliny. Na rašelinných či vzácněji hlinitých až písčitých půdách s kyselou až mírně zásaditou reakcí. Zimu přežívá pomocí přezimovacích pupenů (tzv. hibernakulí), které se vytváří na podzim uprostřed zatahující listové růžice.

Hemikryptofyt, kvetoucí od května do začátku července.

Význam: Botanicky, fytogeograficky i pěstitelsky atraktivní druh. Jeden z našich zástupců masožravých rostlin. Indikátor vlhkých a rašelinných půd.

Ohrožení a ochrana: Tučnice obecná je ohrožena především nedostatkem vhodných biotopů. S odvodňováním a vysušováním slatinných a rašelinných luk, na které je vázaná, se z naší krajiny postupně vytrácí. Protože se jedná o konkurenčně poměrně slabý druh, nesnáší přílišné zastínění a ze zarostlejších míst mizí. Životnost semen je navíc poměrně mizivá, takže nevytváří půdní semennou banku. Dalším problémem, objevujícím se teprve v posledních desetiletích, je sběr či naopak vysazování tohoto druhu na nová místa některými pěstiteli masožravých rostlin. Takovéto počínání vede k extinkci některých populací či k zavlékání nepůvodního genetického materiálu. Většina lokalit výskytu této tučnice je územně chráněna a požívá také zákonnou ochranu v kategorii silně ohrožený.

Najdete zde již více než 2800 druhů rostlin, hub a živočichů!