Motacilla cinerea Thunstall, 1771 – konipas horský

Řád: Passeriformes – pěvci, čeleď: Motacillidae – konipasovití

Status: IUCN: LC

Popis: Konipas horský je nápadný pěvec. Tělo je štíhlejší než u vrabce. Samec má vrch hlavy zbarven do popelavě šedé se zelenavým nádechem. Nad okem se táhne výrazný bílý proužek. Hřbet má stejnou barvou jako vrch hlavy, kostřec je popelavě šedý. Brada a hrdlo jsou černé, ostatní spodina těla je žlutá. Lemy velkých křídelních krovek, loketní letky a vnější ocasní pera jsou bílá. V zimě je hrdlo samce bělavé jako u samice. Ta má bělavé lemy na křídlech méně výrazné, jinak je její zbarvení shodné se samcem. Konipasa prozradí také jeho obratný let, který je rychlý, dlouze vlnitý. Během letu dokáže třepotat na místě. Hlas konipasa si můžete poslechnout zde.

Možná záměna: Konipasa horského je možné zaměnit s dalšími druhy konipasů, kteří mají spodinu těla ve žluté barvě. Je to konipas luční (Motacilla flava) a konipas citrónový (Motacilla citreola). Konipas luční je vzácnější pták hnízdící v nížinách, má kratší ocas, který je ze spodu sytě žlutý, stejně jako hrdlo a celá spodina těla. Konipas citrónový je vzácný pouze protahující druh. Hlava je celá výrazně žlutá nebo se žlutým pruhem ve tvaru C za okem.

Rozšíření: Druh s Palearktickým typem rozšíření. Stále populace žijí v západní Evropě a podél pobřeží Středozemního moře, také na Kavkazu, v Íránu a Japonsku. Tažné populace se vyskytují v severní části Britských ostrovů, Skandinávii, východním Německu, Polsku, ČR, Slovensku, Maďarsku a Rumunsku. Na východě pak od pohoří Ural na dálný východ (Kamčatka). Ptáci z Evropy táhnou do Afriky až do oblasti rovníku, asijští ptáci zimují v jižní a jihovýchodní Asii (od Arábie po Novou Guineu, včetně ostrovů). Ve východní Evropě a evropské části Ruska chybí.

V České republice jde o běžný druh, který se vyhýbá pouze nížinným oblastem jižní Moravy a Polabí. V pahorkatinách je velmi běžným druhem a v horách vystupuje až do velmi vysokých nadmořských výšek. České populace konipasa horského táhnou převážně do západní Evropy a Středomoří, popřípadě do severozápadní Afriky.

Biologie a ekologie: Ideálním biotopem pro konipasa horského jsou rychle tekoucí vody s dostatkem okolní vegetace, ve které jsou přítomny balvany, štěrkové nánosy a skály či skalky. Nedílnou součástí vhodného biotopu jsou také tišiny a mělčiny potoků. Kvalita vody není pro hnízdění směrodatná, stejně jako blízká přítomnost vodního toku, někdy hnízdí i daleko od vody. Hnízdo je umisťováno do polodutin či výklenků, u velkých řek hnízdí kolem splavů, peřejí a vodních staveb. V umisťování hnízd převažují hnízda umístěná na stanovištích vytvořených člověkem. Hnízdo je přizpůsobeno místu umístění a může být i volně. Je postaveno z rostlinných materiálů (mech, tráva, větvičky, listy atd.). Vystláno je jemnými stébly trav, také srstí či peřím. Hnízdění probíhá dvakrát až třikrát do roka zpravidla vždy v novém hnízdě. Samice snáší nejčastěji 5-6 vajíček. Na vejcích sedí oba rodiče, a to 12 dní, během této doby často se střídají. Vylíhlá mláďata krmí oba rodiče. Po vylétnutí hnízda krmí ještě samce 7-14 dní ptáčata mimo hnízdo. Hlavní složkou potravy konipasa horského jsou různí bezobratlí živočichové vázaní na vodní prostředí nebo jeho okolí, nejčastěji dvoukřídlí, brouci, vážky, jepice.

Literatura:

Hudec K., a kolektiv (1983): Fauna ČSSR, svazek 23, Ptáci 3/I. - Academia, Praha.

Svensson L., Grant P. J. (2004): Ptáci Evropy, Severní Afriky a Blízkého východu. Praktická určovací příručka. - Svojtka, Praha.

Šťastný K., Bejček V., Hudec K. (2006): Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice. -Aventinum, Praha.

Najdete zde již více než 2800 druhů rostlin, hub a živočichů!