Luzula sylvatica - bika lesní

26. 11. 2024 vytvořil Václav Dvořák

Luzula sylvatica (Huds.) Gaudin – bika lesní

Syn.: Juncoides sylvatica (Huds.) Druce; Juncus sylvaticus Huds.; Luciola sylvatica (Huds.) Sm.

Čeleď: Juncaceae – sítinovité

Status: běžný druh

 

Popis: Statná, až 100 cm vysoká bylina s dlouhým, tlustým, větveným, plazivým oddenkem. Lodyha přímá, oblá, olistěná. Přízemní listy četné, široce čárkovité, na okrajích hladké, brvité; lodyžní listy mnohem drobnější. Květenství spíše řídké, přímé nebo mírně převislé, složené z kruželů, koncové květy nahloučené po 2–3. Okvětní lístky stejně dlouhé, světle kaštanově až sytě hnědé. Tobolky protáhle vejcovité.

 

Možná záměna: Dobře poznatelný druh. Bika hajní (Luzula luzuloides) má užší přízemní listy a bělavé až načervenalé okvětní lístky.

 

Rozšíření: Převážně evropský druh rostoucí od Britských ostrovů a jz. Norska, přes střední Evropu a Balkán až po Turecko a Kavkaz. V rámci celkového areálu je rozlišováno několik poddruhů, přičemž v Česku se vyskytuje nominátní poddruh.

 

V Česku roste především v oreofytiku pohraničních hor, hojně na Šumavě, v Jeseníkách a v Beskydech, řídčeji v Krkonoších, Javorníkách, Českém lese a v jejich podhůří.

 

Ekologie: Tato bika osidluje několik typů horských smrčin, roste na podmáčených nebo vlhkých stanovištích v horských údolích, bučinách, na okrajích vysokostébelných niv, v lemech horských lesních pěšin. Preferuje humózní, kyselejší půdy. Je součástí několika typů horské vegetace, např. acidofilních smrčin sv. Piceion abietis nebo subalpínských vysokostébelných trávníků sv. Calamagrostion villosae.

 

Vytrvalý hemikryptofyt s fenologickým optimem kvetení od května do června.

 

 

Literatura:

 

Kirschner J. (2024): Luzula DC. In: Štěpánková J., Chrtek J. jun. & Kaplan Z. (eds), Květena České republiky 9, Academia, Praha, 87–102.