Juncus filiformis L. – sítina niťovitá

Syn.: Juncus balticus f. pusillus (Fr.) Neuman; Juncus transsilvanicus Schur in Verh.; Juncus trichodes Steud.

Čeleď: Juncaceae – sítinovité

Status: běžný druh

Popis: Řídce trsnatá bylina s plazivým, krátkým oddenkem. Lodyhy přímé, obvykle 10–50 cm dlouhé, tenké, oblé, jemně rýhované, jen na bázi listnaté. Listy s bezčepelnými, hnědými pochvami, ostatní listy niťovité. Květenstvím je hustý, zdánlivě postranní kružel složený max. z 10 květů; listen přímý, zdéli lodyhy nebo delší. Kališní lístky nestejné velikosti, osinatě špičaté, vnitřní tupé. Tobolka vejčitá až kulovitá, krátce hrotitá.

Možná záměna: Dobře poznatelný druh, který se řadí k sítinám s bezlistými lodyhami a postranním květenstvím, které pokračuje listenem. Mezi takové druhy řadíme sítinu sivou (Juncus inflexus), sítinu klubkatou (Juncus conglomeratus) či sítinu rozkladitou (Juncus effusus). Sítina niťovitá mezi nimi vyniká velmi tenkou lodyhou, malým počtem květů v květenství a listenem dosahujícím nebo přesahujícím délku lodyhy pod květenstvím.

Rozšíření: Druh s rozsáhlým areál zahrnujícím boreální pás severní polokoule, ve kterém se vyskytuje cirkumpolárně. V Evropě má výraznější subatlantskou tendenci.

V České republice se vyskytuje více v Čechách než na Moravě. Vyhýbá se nízkým polohám středních a sz. Čech, jižní, střední a sv. Moravy. Roste od pahorkatin až do subalpínských poloh roztroušeně, na příhodných stanovištích i hojně.

Ekologie: Sítina niťovitá roste na vlhkých biotopech, zejména na rašeliništích, při březích vod, na vlhkých písčitých místech, v bažinách a na vlhkých loukách. Preferuje vlhké až zamokřené, hlinitopísčité, humózní půdy. Je součástí vegetace přechodových rašelinišť sv. Sphagno-Caricion canescentis či vlhkých pcháčových luk sv. Calthion palustris.

Vytrvalý hemikryptofyt s fenologickým optimem kvetení od června do srpna.

Literatura:

Dostál J. (1989): Nová květena ČSSR, vol. 2. – Academia, Praha, 1563 pp.

Najdete zde již více než 2800 druhů rostlin, hub a živočichů!