Canis lupus Linnaeus, 1758 - vlk obecný

Řád: Carnivora - šelmy, čeleď: Canidae - psovití

Status: KO, CR, IUCN: LC, Bern II, CITES II, HD II, IV

Popis: Vlk obecný je velká psovitá šelma, jejíž tělo dosahuje délky 100-170 cm a váhy od 30 do 60 kg. V kohoutku dosahuje výšky 66-80 cm. Velikostně je tedy srovnatelný s německým ovčáckým psem. Zbarvení srsti je žluto-šedé s tmavými tóny na hřbetě. Na krku, bocích a stehnech lze pozorovat lehce rezavý nádech. Ocas je huňatý (35-50 cm dlouhý) a vlk jej nosí šikmo nebo kolmo svěšený k zemi. Ušní boltce vlků mají trojúhelníkovitý tvar a jsou výrazně menší než boltce u psů (NO).

Možná záměna: Vlk u nás ve volné přírodě patří k nezaměnitelným druhům. K záměně však může docházet s některými plemeny psů např. německý ovčák (Canis familiaris "166 DS Deutscher Schäferhund") nebo československý vlčák (Canis familiaris "332 CSV Československý vlčák"), který vzniknul křížením karpatských vlků a německých ovčáků. U tohoto plemene přetrvávají i některé znaky shodné s vlkem, mj. krátké uši, světlé oči, krátký a huňatý ocas či celkové zbarvení srsti.

Rozšíření: U vlka pozorujeme cirkumpolární distribuci, na které vytváří přibližně 25 poddruhů. Hlavním centrem rozšíření vlka je EuroAsie a Severní Amerika. V Evropě je distribuce soustředěna převážně do východní části kontinentu (Polsko, Ukrajina, Finsko, Rusko), na Balkánský poloostrov, Itálie a Španělska.

Do nedávna k nám pronikali pouze jedinci ze stálých populací na východě Slovenska a z Polska. Avšak v minulosti se však na našem území vyskytovaly i stálé populace vlků, která však byly koncem 18. a začátkem 19. století vyhubeni. Dnes se vlk do české přírody opět vrací, zejména díky vzrůstajícím populacím v Německu a Polsku. Jeho výskyt je vázán zejména na hraniční pohoří a populace se vyskytují na Broumovsku, v Podkrkonoší, v Orlických horách, Krušných horách, na Šumavě, v Beskydech a migrující jedinci ojediněle i v jiných oblastech.

Biologie a ekologie: Životním biotopem vlka jsou lesy a lesní komplexy. Při shánění potravy mohou zvířaty opouštět tyto komplexy a pohybovat se po volné zemědělské krajině či v okolí lidských sídel. Hlavní aktivita vlků je noci. Vlci většinu roku tráví ve smečkách, pouze však v období reprodukce se tyto společenstva rozpadají. Teritorium takové smečky je dosti velké. K páření dochází v lednu či únoru, samice rodí po 9 týdnech 4-8 mláďat. Porod probíhá v pelechu, který se většinou nachází ukryt ve skalách nebo houštině. Mláďata přibližně jeden měsíc sají mateřské mléko, po této době začínají rodiče donášet i masitou potravu. V podzimních měsících už mláďata loví se smečkou, se kterou zůstávají i přes zimu. V této době se ke smečce mohou přidat i mláďata z loňského vrhu. Hlavní složkou potravy vlka jsou jeleni, srny či prasata. Na jídelníčku má však i drobné savce, plazi či lesní ovoce. Další nedílnou složkou potravy jsou uhynulé kusy zvěře. V době nouze se součástí stravy mohou stát i domácí zvířata (ovce). Kořist je lovena štvaním, tzn. naháněním zraněného či jinak nemocného nebo slabého jedince do doby dokud není fyzicky vyčerpán a jeho ulovení je již pak snadné. Vlk je plaché zvíře a člověku se vyhýbá.

Ohrožení a ochrana: Hlavní ohrožujícím faktorem pro vlka u nás je člověk. Jeho vinou přicházejí vlci o vhodné biotopy a rozsáhlé lesní komplexy, dochází ke snižování stavu vlivem pytláctví. Vhodnou ochranou pro tento druh je vymezení vhodných lokalit, které jsou však řádově až několik desítek či stovek km velké. Naše populace, jakožto závislé na populacích na Slovensku a v Polsku vyžadují přeshraniční spolupráci těchto zemí. V tomto případě je také důležitá ochrana migračních koridorů těchto živočichů. A v neposlední řadě informační kampaň pro veřejnost.

Literatura:

Anděra M., Gaisler J. (2012): Savci České republiky – popis, rozšíření, ekologie, ochrana. Academia, Praha.

Anděra M., Horáček I. (1982): Poznáváme naše savce. - Mladá fronta, Praha.

Najdete zde již více než 2800 druhů rostlin, hub a živočichů!