Bunias orientalis - rukevník východní

9. 6. 2010 vytvořil Michal Hroneš

Bunias orientalis L. - rukevník východní  

Syn.: Laelia orientalis (L.) Desv., Bunias verrucosa Moench.  

Čeleď: Brassicaceae - brukvovité  

Status: invazní druh

 

Popis: Statné, dvou až víceleté byliny s přímou, v horní polovině větvenou, lysou nebo roztroušeně chlupatou lodyhou. Listy jsou velké, podlouhlé až kracovité, lysé nebo při okraji roztroušeně chlupaté, spodní často do různé hloubky laločnaté, řapíkaté, svrchní obvykle zubaté až pilovité, přisedlé. Květenství jsou hroznovitá, tvořená velkým počtem jasně až citrónově žlutých květů. Plodní stopky jsou přímo odstálé a nesou nesouměrně vejcovité plody, pokryté na povrchu drobnými bradavkami.

 

Možná záměna: Občas bývá do ČR zavlékán příbuzný rukevník roketovitý (Bunias erucago), který se liší většími květy, plody se 4 podélnými žebry a užšími listy.

 

Rozšíření: Původní rozšíření tohoto druhu není zcela přesně známo, pravděpodobně pochází z oblasti jihozápadního Ruska. Sekundární výskyt je v současnosti znám z téměř celé Evropy a ze Severní Ameriky.

 

V ČR se vyskytuje hojně především v teplejších oblastech v okolí větších měst a podél železničních koridorů. Velmi častý je zejména na jižní Moravě, Hané, na Ostravsku, ve středním a dolním Polabí a v okolí Prahy a Plzně.

 

Ekologie: Rukevník východní roste zejména na synantropních a antropicky značně ovlivněných biotopech, jako jsou železniční a silniční náspy, rumiště, navážky a deponie zeminy, okraje polí a meze, říční navigace, opuštěné či ruderální plochy, o něco vzácněji také na okrajích lesů či v ruderalizovaných lučních porostech.

 

Hemikryptofyt, který kvete od května do srpna.

 

Význam: Neofyt, značně se šířící invazní druh a karanténní plevel. Druh se do Evropy dostal především s obilím a rozšiřovali ho také ruští vojáci, kteří ho používali jako krmivo pro koně. První záznam o výskytu tohoto druhu z území České republiky pochází z roku 1856 z okolí Jindřichova Hradce. Značné šíření však bylo zaznamenáno, jako u většiny ostatních invazních rostlin, až po 2. světové válce. V současné době se i nadále šíří a již zdomácnělé populace jsou posilovány semeny či fragmenty kořenů pocházejícími z dovozového, východoevropského obilí. Nejlépe fungujícím managementovým opatřením se zdá dlouhodobé kosení dvakrát do roka. V případě potřeby kontroly dalšího šíření tohoto druhu se doporučuje sečení uprostřed podzimu, ještě před dozráním plodů.