Alnus incana - olše šedá

30. 8. 2016 vytvořil Michal Hroneš

Alnus incana (L.) Moench – olše šedá
Syn.: Betula alnus var. incana L., Betula incana (L.) L. f., Alnus februaria var. incana (L.) Kuntze
Čeleď: Betulaceae – břízovité
Status: běžný druh

Popis: Statný keř nebo až 20 m vysoký strom s rovným kmenem a v obrysu vejcovitou korunou. Borka je šedohnědá, hladká. Letorosty jsou na jaře pýřité, později olysávající, nelepivé. Pupeny jsou tupě špičaté, plstnaté, krátce stopkaté. Listy jsou v mládí nelepkavé, šedě chlupaté a později olysávající. Čepel je vejčitá, špičatá, na okraji hrubě dvojitě pilovitá, na bázi uťatá až mělce srdčitá, s 8-12 páry postranních žilek. Květenství je tvořené svazečky jehněd. Samčí jehnědy vyrůstají po 3-5 na koncích větévek, samičí pak po 4-8. Plodem jsou ploché, rezavě hnědé nažky s úzkým blanitým lemem na okraji, které vyrůstají v dřevnatých, vejcovitě kuželovitých, přisedlých až krátce stopkatých plodních šišticích.

Možná záměna:
Od olše lepkavé (Alnus glutinosa) se liší na vrcholu zašpičatělými listy, šedavou hladkou borkou, nelepkavými letorosty, pupeny a mladými listy a také obvykle přisedlými šišticemi. Od olše zelené (Alnus alnobetula) se liší stopkatými pupeny a jen velmi tenkým lemem na okraji nažek.

Rozšíření: Boreální druh s těžištěm areálu ve Skandinávii, Finsku, Pobaltí a severním Rusku odkud zasahuje až na severozápadní Sibiř. Poměrně izolovaně se vyskytuje také ve vyšších polohách střední Evropy (Sudety, Karpaty, Alpy a severní Dinaridy). Podle posledních výzkumů se zdá, že druh přežil poslední glaciální maximum v drobných refugiích ve střední Evropě, odkud po oteplení klimatu kolonizoval Skandinávii.

V ČR hojně v horských a podhorských oblastech, především od submontánního po supramontánní stupeň. Podél potoků se dostává až do nížin, kde je však také občas vysazována. Zcela chybí v nejteplejších oblastech českého i panonského termofytika.

Ekologie: Olše šedá je větrosprašný druh vyšších poloh, který roste především na světlejších místech v okolí horských a podhorských potoků a říček, na hlinitých, občas zaplavovaných půdách. Je diagnostickým druhem vegetace jasanovo-olšových luhů ze svazu Alnion incanae.

Makrofanerofyt, který kvete v březnu a dubnu, obvykle o 14 dní dříve než olše lepkavá.

Význam: Rychle rostoucí mrazuvzdorná dřevina, dožívající se obvykle 20 až 50 let. Využívá se ke zpevňování svahů a břehů v chladnějších oblastech. Její dřevo je poměrně měkké a lehké a obvykle málo trvanlivé. Využívalo se především v lidovém řezbářství. Pyl olší je silný alergen.

Kultivary: Kultivarů byla vyšlechtěna celá řada, pěstují se zejména klony s převislými větvemi (A. incana 'Pendula'), různě dřípenými listy (např. A. incana 'Angermannica', A. incana 'Angustissima', A. incana 'Laciniata', A. incana 'Lobata', A. incana 'Pinnata', A. incana 'Pinnatipartita') nebo s netypicky zbarvenými listy (A. incana 'Aurea', A. incana 'Variegata').

 

 

Literatura:

Kovanda M. (1990): Anus Mill. – In: Hejný S. & Slavík B. (eds), Květena České republiky, vol. 2, Academia, Praha, pp. 46–48.

Mandák B., Havrdová A., Krak K., Hadincová V., Vít P., Zákravský P. & Douda J. (2016): Recent similarity in distribution ranges does not mean a similar postglacial history: a phylogeographical study of the boreal tree species Alnus incana based on microsatellite and chloroplast DNA variation. – New Phytologist 210: 1395–1407.