Lathyrus niger (L.) Bernh. – hrachor černý
Čeleď: Fabaceae – bobovité
Status: běžný druh

Popis: Hrachor černý je vytrvalá bylina s dřevnatějícím zkráceným oddenkem. Jeho přímé větvené lodyhy jsou na průřezu 4-hranné a dorůstají 40-100 cm výšky. Listy jsou sudozpeřené, z 4 – 6ti jařem lístků a jejich vřeteno je zakončeno krátkým hrotem. Palisty jsou úzce kopinaté až čárkovité. Lístky mají vejčitý až podlouhlý tvar, dorůstají 25 – 35 mm délky a 5 – 15 mm šířky, na vrcholu jsou tupé. Mají zelenou barvu, rub listu je však o něco sivější než líc. Květenství vyrůstají na 5 – 11 cm dlouhých stopkách v paždí podpůrných listů, které svou délkou přesahují. Květenstvím jsou chudokvěté hrozny o 3 – 10ti květech. Kalich (a často i vřeteno květenství) bývají nafialovělé. Koruna má charakter typický pro čeleď bobovitých (pavéza, křídla, člunek), je 10 – 15 mm dlouhá, proměnlivé barvy od růžové, přes fialovou až po azurově modrou. Plodem jsou podlouhlé hnědavé lusky s několika kulovitými semeny.

Možná záměna: Od všech vikví (Vicia sp.) a většiny našich ostatních hrachorů (Lathyrus sp.) se hrachor černý odlišuje tím, že jeho listová vřetena jsou zakončena hrotem. Vezmeme-li v potaz tento znak, záměna hrozí snad jen s ohroženým hrachorem horským (Lathyrus linifolius). Hrachor horský sice obývá podobné biotopy, avšak častěji se s ním můžeme setkat jen v západní polovině Čech, jeho listy mají 2 – 3 páry lístků (nikoliv 4 – 6) a květenství má pouze 2 – 5tikvětá (hrachor černý může mít i 10 květů v hroznu). Specifickou vlastností hrachoru černého, která mu též dala jeho druhové jméno je, že sušením černá.

Rozšíření: Celkový areál druhu pokrývá Evropu s výjimkou severní poloviny Skandinávie, v jihozápadní části kontinentu roztroušen.

V ČR se druh vyskytuje od nížin do podhůří, přičemž těžiště jeho výskytu je vázáno na teplé nížiny a pahorkatiny, zatímco v chladnějších oblastech (severní, západní či jižní Čechy) je velmi vzácný či úplně chybí.

Ekologie: Hrachor černý roste v listnatých lesích (doubravy, dubohabřiny), lesních lemech a na křovinatých stráních. Preferuje suchá a teplá stanoviště bez ohledu na podloží. Kvete od května do července. Je to geofyt a někdy též hemikryptofyt – zimu přežívá v podobě dormantního oddenku v podzemí, ze kterého na jaře obráží, zároveň však mohou někdy přezimovat i jeho pupeny při bázi stonku, které jsou kryté zbytkem nadzemní biomasy z předešlé vegetační sezóny.

Autor: Martin Hanzl