Stenobothrus nigromaculatus (Herrich-Schaeffer, 1840) – saranče černoskvrnná

Syn.: Acridium nigromaculatus (Herrich-Schaffer, 1840) – saranče černotečná

Čeleď: Acrididae – sarančovití

Status: NT

Popis: Délka těla samců 10–20 mm, samic 18–25 mm. Křídla jsou poměrně krátká – u samic dosahují krytky přibližně do dvou třetin zadečku, u samců většinou končí těsně před koncem zadečku. Boční žebra štítu jsou, stejně jako u ostatních druhů rodu Stenobothrus, mírně prohnutá dovnitř. Tykadla samců jsou nápadně dlouhá. Zbarvení těla bývá zelené, šedozelené, žlutohnědé nebo šedohnědé. V mediálním poli krytek se nachází charakteristické černé skvrny a v koncové části bílé stigma (jednotlivé bíle zbarvené žilky se mohou objevit i mezi černými skvrnami). Samci mají sytě oranžový konec zadečku. Holeně zadních nohou obou pohlaví bývají žluté až červenooranžové, výrazněji zbarvené jsou u samců.

Možná záměna: Velmi podobná je celoevropsky chráněná saranče skalní (Stenobothrus eurasius), která sdílí kromě jiných znaků i černé skvrny na krytkách. Saranče skalní má o trochu delší krytky a v průměru je větší, spolehlivé rozlišení je však možné jen na základě tvaru mediální žilky krytek nebo pomocí odlišné stridulace. Běžná saranče čárkovaná (Stenobothrus lineatus) se odlišuje absencí výrazných tmavých skvrn na krytkách, delšími krytkami, stridulací a v případě nejistoty pak tvarem radiální žilky. Dalším podobným druhem je saranče malá (Stenobothrus stigmaticus), která je ale výrazně menší a obývá jiné biotopy.

Rozšíření: Od Pyrenejského poloostrova přes jižní a střední Evropu, Rusko, Turecko a střední Asii po západní Sibiř. Severní hranice rozšíření v Evropě probíhá Francií, jihem Německa a Polska, Českou republikou a Ukrajinou.

V Česku vzácný druh. Vyskytuje se lokálně v nížinách až pahorkatinách jižní Moravy, středních a severních Čech, ojediněle i jinde.

Biologie a ekologie: Teplomilný a suchomilný druh vyžadující biotopy s řídkou nízkou vegetací, tedy především krátkostébelné stepi, skalní lesostepi, písčiny, lomy. Jedná se o málo pohyblivý druh, většina jedinců se celý život drží na malé ploše. S dospělci se můžeme setkat od června do září, nejhojněji v první půli srpna. Vajíčka jsou kladena do travních drnů nebo do svrchní vrstvy půdy. Nymfy se líhnou na jaře, během vývoje se čtyřikrát svlékají. Nymfy i dospělci požírají listy trav.

Samci se ozývají za teplých slunečných dní intenzivním cvrčením, připomínajícím ztišenou stridulaci kobylky cvrčivé (Tettigonia cantans). Nahrávku saranče černoskvrnné si můžete poslechnout zde.

Ohrožení a ochrana: Saranče černoskvrnná je v červeném seznamu ČR zařazena jako téměř ohrožený druh (NT). V minulosti byla pravděpodobně hojnější, ale asi byla u nás vždy spíše vzácná. Mnohé lokality tohoto druhu jsou ohroženy zarůstáním a degradací, proto by mu měla být věnována pozornost.

Literatura:

Holuša J. (2003): Výsledky faunistického průzkumu sarančí (Orthoptera: Caelifera), kobylek (Orthoptera: Ensifera) a švábů (Dictyoptera: Blattodea) na území národního parku Podyjí a na několika lokalitách v okolí. Thayensia (Znojmo). 1212-3560

Kočárek P., Holuša J., Vlk R., Marhoul P. (2013): Rovnokřídlí (Insecta: Orthoptera) České republiky. Academia, Praha.

Najdete zde již více než 2800 druhů rostlin, hub a živočichů!