Setaria pumila (Poir.) Roem. & Schult. – bér sivý
Syn.: Panicum pumilum Poir., Setaria glauca auct., Setaria lutescens (Stuntz) F. T. Hubb.
Čeleď: Poaceae – lipnicovité
Status: běžný druh

Popis: Jednoletá, trsnatá šedozelená tráva s poléhavými až vystoupavými, až 100 cm vysokými, pod latou slabě drsnými stébly. Listy jsou 5–8 cm široké, na líci drsné, na okraji brvité, s hladkými pochvami a jazýčkem nahrazeným věnečkem chlupů. Květenstvím je kompaktní, hustý, válcovitý lichoklas. Podpůrné šupiny podpírající klásky vyrůstají po 4–12, jsou rezavé až červenohnědé, s drsnými vzhůru směřujícími zoubky (lichoklas proto při pohlazení shora dolů nápadně draslavý). Klásky jsou jednokvěté, vejčité, šedavě až žlutavě zelené. Plevy jsou kratší než pluchy, pluchy jsou příčně svraskalé.

Možná záměna: Od našich dalších hojnějších druhů bérů, béru zeleného (Setaria viridis) a b. přeslenitého (S. verticillata), se bér sivý liší větším množstvím rezavých podpůrných štětin.

Rozšíření: Bér sivý je původní ve Středozemí, v okolí Černého moře a v severní Africe. Na sever od Alp je nepůvodní. Ve střední Evropě, zejména v Rakousku, České republice a na Slovensku je považován za archeofyt. Dále na sever, v Polsku, Německu, ve Skandinávii a v Pobaltí je pak obvykle považován za neofyt. Mimo Evropy byl jako neofyt rozšířen téměř kosmopolitně.

V ČR se vyskytuje hojně v teplejších oblastech od nížin do podhůří. Hojný je především na jižní a střední Moravě a také v Polabí a ve středních Čechách. Roztroušeně ho lze ale nalézt např. také v jižních Čechách a na Severní Moravě.

Ekologie: Bér sivý roste na vysýchavých, písčitých až hlinitých půdách s neutrální až bazickou reakcí. Osidluje zejména ruderální a segetální stanoviště jako jsou okraje cest, náspy, příkopy, rumiště, vinice, okraje polí a úhory. Je diagnostickým druhem plevelové teplomilné plevelové vegetace asociací Setario pumilae-Echinochloëtum cruris-galli a Setario pumilae-Hibiscetum trioni.

Terofyt, který kvete od července do začátku října.

Význam: V české květeně se jedná o archeofyt. Ve středověku byl občasně pěstován jako náhrada pšenice. V současnosti se jedná o nepříliš agresivní polní plevel. V jižní Evropě však byly zjištěny genotypy, které jsou rezistentní vůči současným herbicidů, které by mohly představovat pro zemědělce problém.

Literatura:

Dostál J. (1989): Nová květena ČSSR, vol. 2. – Academia, Praha.

Kořínková D. & Mandák B. (2006): Setaria pumila. – In: Mlíkovský J. & Stýblo P. (eds), Nepůvodní druhy fauny a flóry České republiky, ČSOP, Praha, 176–177.

Steel M. G., Cavers P. B., & Lee S. M. (1983): The biology of Canadian weeds. 59. Setaria glauca (L.) Beauv. and S. verticillata (L.) Beauv. [including insect pests]. – Canadian Journal of Plant Science (Canada) 63: 711–725.

Najdete zde již více než 2800 druhů rostlin, hub a živočichů!