Proterorhinus semilunaris (Heckel, 1837) – hlavačka poloměsíčitá

Syn.: Gobitis semilunaris Heckel, 1837; hlaváč poleměsíčitý

Řád: Gobiiformes – hlaváči, čeleď: Gobiidae – hlaváčovití

Status: nepůvodní druh, IUCN: LC

Popis: Hlavačka poloměsíčitá je laterálně zploštělá bentická ryba dorůstající až 10 cm. Typickými znaky druhu jsou srostlé břišní ploutve do přísavného terče, který využívá pro uchycení v proudící vodě. Hlavačka nemá plynový měchýř a pohybuje se tak přískoky. Nápadným znakem, který dal jméno celému rodu, jsou charakteristické a dobře viditelné protažené trubičkovité vnější nozdry. Zbarvení hlavačky je velmi různorodé. Od světlých odstínů šedé až po hnědou s tmavými hnědými výraznými pruhy, které se ventrálně rozplývají. Od hlavy k prsním ploutvím má hlavačka ktenoidní šupiny (šupiny, jejichž vyčnívající plocha je pokrytá drobnými povrchovými trny), následují cykloidní šupiny (běžné šupiny jako známe od kapra nebo lososa) až k ocasní ploutvi. Rozdíl mezi samcem a samicí je znatelný dle tvaru a délky urogenitální papily (u samců delší a ostřeji zakončená než u samice).

Možná záměna: Hlavačku poloměsíčitou je možné zaměnit například s našimi vrankami (vranka obecná – Cottus gobio a vranka pruhoploutvá – Cottus poecilopus). Typickým znakem, kterým se mimo jiné od sebe liší, jsou srostlé břišní ploutve v přísavný terč, který najdeme výhradně u hlaváčů a hlavaček, nikoli u vranek. Dalšími druhy, se kterými je možné hlavačku zaměnit, jsou její blízcí příbuzní, většinově nepůvodní a invazní druhy. V našich vodách je to hlaváč černoústý (Neogobius melanostomus) nebo hlaváč Kesslerův (Ponticola kessleri) či hlaváč holokrký (Babka gymnotrachelus). Poslední dva jmenování žijí prozatím jen v Dunaji (Slovensko, Rakousko).

Rozšíření: Hlavačka poloměsíčitá obývá rozlehlý areál v úmoří Černého moře. Původní rozsah areálu zabíral např. severozápadní Turecko, včetně evropské části a povodí řeky Marica a Struma, které ústí do Egejského moře. Dále se vyskytuje v povodí Dunaje a většiny jeho přítoků od ústí až ke Komárnu na Slovensku. Odtud dále na západ proti proudu Dunaje je však rozšíření hlavačky nepůvodní, a to v celé délce až do povodí Rýna, odtud až do ústí Rýna v Rotterdamu do Severního moře. Populace v povodí Tisy v Maďarsku je rovněž považována za nepůvodní. Další částí areálu rozšíření je povodí řeky Dněstr a Siret v Moldávii a Rumunsku a povodí řeky Dněspr na Ukrajině, zhruba po Kyjev, odtud dále na sever do jihovýchodní části Běloruska už jako nepůvodní areál. Druh byl pomocí lodní dopravy, která je rovněž původcem šíření druhu v Evropě, zavlečen do Severní Ameriky, a to okolo roku 1991.

První záznam hlavačky poloměsíčité z ČR pochází z roku 1994 z Mušovské vodní nádrže (vodní dílo Nové Mlýny). Ještě dříve, z konce 19. stol., je známa z dolního úseku řeky Moravy u Devína na Slovensku, z 90. let 20. století pak z Moravy na Záhorie. Po objevu v Horní nádrži Nových Mlýnů došlo k rozšíření do zbývajících dvou nádrží, odkud postupně pronikala po i proti proudu řeky Dyje a jejích přítoků. Proti proudu se hlavačka zastavila pod jezem v Krhovicích (okr. Znojmo). Na Jevišovce je známa až po Lechovice (Znojmo) a na Svratce pod jezem v Rajhradicích (Brno-venkov). Řeku Jihlavu obsadila až po jez ve Cvrčovicích u Pohořelic (Brno-venkov). Níže v toku Dyje pod Novými Mlýny je hojným druhem rozšířeným až k ústí do Moravy. Během posledních let došlo k masivnímu šíření v toku Moravy, kde byla zaznamenána až pod jezem v Hodoníně. V řece Kyjovce, přítok Dyje v oblasti Soutoku, je známa až k obci Týnec (okr. Břeclav). Zajímavostí v rozšíření druhu je pak výskyt v Dyji nad Vranovskou přehradou (Podhradí nad Dyjí – okr. Znojmo) a v posledních letech i v samotné přehradě (tedy zhruba po 60 km proti proudu toku Dyje od jezu v Krhovicích). Druh se sem pravděpodobně dostal jako nástražná rybka z rakouského úseku Dyje. Mimo výše zmíněné řeky je její výskyt doložen také z odstavených ramen, zemníků, rybníků a rybničních stok v oblasti dolního Podyjí.

Biologie a ekologie: Hlavačka vyhledává široké spektrum vodních biotopů. Jako vhodná prostředí se jeví jezera, řeky, potoky či uměle vytvořené kanály nebo slepá ramena. Hlavačka preferuje prostředí s tvrdým substrátem. Vyšších početností dosahuje v biotopech s rozvinutým společenstvem vodních makrofyt. V dané lokalitě pak upřednostňuje mělké příbřežní partie s mírným proudem. Tření hlavaček probíhá několikrát během roku, většinou od dubna do srpna. Hlavačky si vytvářejí hnízdo v substrátu, které hlídá samec. Po vytření většina jedinců z rodičovské generace hyne. Hlavní složkou potravy jsou drobní bezobratlí žijící na dně (bentos), zejména pak larvy chrostíků a pakomárů. Ve stojaté vodě se živí zooplanktonem. Hlavačka není považována za predátora našich původních druhů, i když se dříve přepokládalo, že vyžírá jikry naši původních druhů, nejnovější studie tuto domněnku nepotvrdili. V žaludcích hlavaček se našli pouze jikry hlavaček (kanibalismus). Naopak jsou běžnou kořistí většiny našich dravců.

Taxonomická poznámka: Taxonomie hlavaček není zcela jasná. Hlavačka poloměsíčitá je druh, který vzniknul taxonomickým rozdělením druhu hlavačka mramorovaná – Proterorhinus marmoratus (Pallas, 1814) na tři druhy. Vlastní hlavačka mramorovaná žije v brakické a slané vodě v úmoří Černého moře. Další druh P. semipellicidus (Kessler, 1877) je znám pouze z jednoho exempláře ze sladkých vod řeky Kasaru v úmoří Kaspického moře a pravděpodobně není validním taxonem a jedinci spíše náleží pod následující druh. Hlavačka P. nasilis (De Filippi, 1863) žije v povodí Azovského a Kaspického moře, v řece Volze (od ústí až po Rybinskou přehradu severně od Moskvy), k tomuto druhu také nejpravděpodobněji náleží populace na západním okraji Kavkazu (v Rusku, Gruzii a severním Turecku). Posledním druhem rodu je, nedávno popsaný druh, hlaváč tatarský – P. tataricus Freyhof & Naseka, 2007, který obývá jižní pobřeží poloostrova Krym.

Literatura:

Baruš V. & Oliva O. (1995): Mihulovci – Petromyzontes a Ryby – Osteichthyes. 2. Academia, Praha, 698 s.

Freyhof J. & Naseka A.M. (2007). Proterorhinus tataricus, a new tubenose goby from Crimea, Ukraine (Teleostei: Gobiidae). Ichthyological Exploration of Freshwaters, 18 (4): 325-334.

Froese R. & Pauly D. (eds.) (2019): FishBase. World Wide Web electronic publication. www.fishbase.org, version (12/2019).

Janáč M., Valová Z., Jurajda P. (2012): Range expansion and habitat preferences of non-native 0+ tubenose goby (Proterorhinus semilunaris) in two lowland rivers in the Danube basin. Fundamental and Applied Limnology 181, 73-85.

Jurajda P. (2018): Hlaváči v našich vodách. Živa, 5/2018: 269-271.

Kovář P. (2018): Potravní chování hlaváčovitých ryb v závislosti na komplexitě prostředí. Bakalářská práce, Fakulta rybářství a ochrany vod, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích.

Najdete zde již více než 2800 druhů rostlin, hub a živočichů!