Oryctolagus cuniculus (Linnaeus, 1758) – králík divoký

Řád: Lagomorpha – zajíci, čeleď: Leporidae – zajícovití

Status: IUCN: NT

Popis: Králík divoký je až o polovinu menší než běžný zajíc. Délka těla je u dospělých jedinců 38-55 cm, ocas jen 4,5-7,5 cm. Zadní tlapa měří 7,5-9,5 cm. Váha králíka divokého se pohybuje od 1,2 do 2,5 kg. Vizuálně se vyznačuje subtilním vzůstem, spíše zakulacenou hlavou a kratšími ušními boltci bez černých špiček. Zbarvení králíků je relativně proměnlivé, od šedé po šedohnědé s velmi slabým modrošedým odstínem. Břišní strana těla je zbarvena světleji než hřbet. Ocas je svrchu zbarven stejně jako tělo, ze spodní strany je pak čistě bílý.

Možná záměna: V našich podmínkách je možné králíka zaměnit pouze za zajíce polního (Lepus europaeus). Už na první pohled je zřetelný rozdíl ve velikosti obou druhů. Králík se navíc vyznačuje kratšíma ušima bez koncových černých skvrn, nebo výrazným zbarvením spodní strany ocasu.

Rozšíření: Původní domovinou králíka divokého byl Pyrenejský poloostrov (Španělsko, Portugalsko) a západní Francie. Avšak už během neolitu došlo šíření druhu do další částí světa, nejdříve do severní Afriky (Maroko, Alžírsko, Tunisko). V celém středomoří byl pak více rozšířen během období římské říše. Další úmyslné šíření pak probíhalo v době raného a vrcholného středověku, kdy byl rozšířen do zbytku Francie, na Britské ostrovy a postupně i do dalších částí Evropy. Dnes je králík divoký Evropě rozšířen od Irska po Polsko a Rumunsko. V době zaoceánských plaveb byl králík divoký vysazen také v Austrálii, Tasmánii, na Novém Zélandu, v Argentině nebo Chile. Dnes v těchto destinacích působí významné škody a je považován za invazní druh.

Do Českých zemí se králík divoký dostal pravděpodobně již ve 12. a 13. století, kdy však šlo pravděpodobně o částečně domestifikované jedince v klášterních chovech. V průběhu následujících století však byli králíci chováni v oborách, ze kterých postupně unikali do volné přírody, kde založili stále populace. Na začátku 20. století byl tak králík divoký významnou lovnou zvěří (roční odlov až 250 000 jedinců). V letech 1955-1956 však populaci, v té době plošně rozšířených králíků (většina území ČR do 600 m n. m.), zasáhla epidemie myxomatózy a později i moru králíků. Tento zásah způsobil nejen výrazné redukování početností populací, ale také ovlivnil aktuální rozšíření králíků. To je soustředěno do nižších poloh (do 400 m n. m.). Králíci se dnes vyskytují ostrůvkovitě, na některých místech jsou jedinci stále vypouštěni, aby byla populace udržována.

Biologie a ekologie: Králíci přežívají na lokalitách, které jsou z větší části tvořeny lehkými půdami (písky, hlinitopísky) v kombinaci se suchým, teplým a prosluněným stanovištěm, jako jsou pískovny a lomy, důlní haldy, vinice nebo železniční či silniční náspy. Dříve bylo možné králíky pozorovat uvnitř městských aglomerací, dnes jsou některé výskyty soustředěny na periferie, např. v Praze. Králici žijí velmi společensky a tvoří kolonie, které žijí v labyrintech propojených nor. Kolonii tvoří rodiny, které jsou složeny převážně z jednoho samce a jedné nebo více samic s mláďaty. V kolonii panuje jasná hierarchie, kdy dominantní samci obývají nory ve středu kolonie a páří se s více samicemi. Jednotlivé rodiny mají vlastní teritoria uvnitř kolonie, ty jsou vyznačeny pomocí pachových značek (moč a sekret pachových žláz). Všichni králíci z kolonie odkládají trus na oddělené místo. Králík divoký je velmi plodný, samice rodí třikrát až pětkrát do roka průměrně 4-6 mláďat, maximálně až 12. Narozená mláďata jsou velmi nedokonale vyvinutá (holá a slepá). Mortalita u mláďat je velmi vysoká. V případě nebezpečí se divocí králíci varují dupáním zadníma nohama. Potravu shání v podvečer a od úkrytu se nevzdaluje více než 500 m. Během vegetační sezóny se králíci živí zelenými částmi rostlin, trávou, hlízami a oddenky. Během vegetačního klidu olupují kůru stromů a keřů. Králík divoký se může dožít až 10 let, avšak ve volné přírodě jen málo jedinců přežije druhý rok života. Lovný druh zvěře – doba lovu od 1. 11. do 31. 12.

Literatura:

Anděra M., Gaisler J. (2012): Savci České republiky: popis, rozšíření, ekologie, ochrana. - Academia, Praha.

Anděra M., Horáček I. (2005): Poznáváme naše savce. - Sobotáles, Praha.

Smith A.T., Boyer A.F. (2007): Oryctolagus cuniculus. The IUCN Red List of Threatened Species 2007: e.T41291A10414811.

Najdete zde již více než 2800 druhů rostlin, hub a živočichů!