Nyctereutes procyonoides (Linnaeus, 1758) − psík mývalovitý

Řád: Carnivora − šelmy, čeleď: Canidae − psovití

Status: nepůvodní druh, IUCN: LC

Popis: Psík mývalovitý je velký přibližně jako liška, tj. délka těla 50−90 cm, výška v kohoutku 35−40 cm, hmotnost 4−11 kg. Vzhledově je občas zaměňován za jezevce nebo mývala, jde však o psovitou šelmu se zavalitým tělem, krátkými nohami. Na hlavě jsou málo výrazné zaoblené ušní boltce a krátký čenich. Ocas dosahuje až 1/3 délky těla. Srst působí neuspořádaným dojmem. Základní zbarvení je šedohnědé s tmavým žíháním, v některých částech těla pak přechází do světle krémových tónů nebo do jemně rezavé. Nohy jsou celé černé, stejně jako ocas. Břicho je žlutohnědé. Na hlavě najdeme pro psíky typickou černobílou kresbu, na lících srst vytváří licousy.

Možná záměna: Na rozdíl od mývala severního (Procyon lotor) nemá psík ve zbarvení na ocase žádné příčné pruhy, další rozdíly najdeme v držení těla i životních strategiích. Jezevec (Meles meles) se od psíka liší stavbou těla, jde o lasicovitou šelmu, a také výraznou obličejovou maskou.

Rozšíření: Asijský druh, pochází z oblasti od ruské řeky Amur směrem jihovýchod přes Čínu až po Vietnam a Japonsko. Ve 30. letech 20. století byl jako kožešinové zvíře importován do různých oblastí ruské Sibiře a různých částí tehdejšího Sovětského svazu (např. dnešní Bělorusko, Litva či Ukrajina) odkud se rozšířil. Dnes obývá plošně východní a střední Evropu a dále se šíří směrem do Francie a na Balkán.

První záznamy z České republiky pocházejí z období v druhé polovině 20. století a to z oblasti česko-polského pomezí na Ostravsku (Slezské Rudoltice − 1959). Následují další nálezy v česko-polském příhraničí (Krkonoše, Broumovsko) a také jižní Morava (migrující jedinci ze Slovenska). Nicméně byl rovněž v ČSR chován na kožešinových farmách, takže lze předpokládat, že i z těchto chovů pochází základy současné evropské populace. Během následujících 20−30 let po prvním záznamu osídlil psík celé území ČR a tento stav přetrvává do současnosti.

Biologie a ekologie: Stanovištní nároky psíka v Evropě jsou velmi různorodé, lze spíš říci, že obývá takové prostředí, které má k dispozici (lesy, louky, polní kultury nebo mokřady). Nejčastěji však bývá zaznamenáván v mozaice kulturní krajiny středních poloh. Psík je monogamní druh žijící v párech nebo rodinných smečkách. Hlavní aktivita je za soumraku a v noci. Jako úkryt si sám vyhrabává nory nebo využívá opuštěné nory lišek či jezevců. Rovněž je známé jeho využívání lidských staveb či skladišť. Psík na rozdíl od mývala neumí šplhat a pohybuje se pouze po zemi. Teritoria jednotlivých rodin se překrývají a dosahují velikostí mezi 3−7 km². Tak jak je nenáročný na biotop, je psík nenáročný na potravu. Je to všežravec, který se přes jaro a léto živí hlavně bezobratlými, obojživelníky, rybami či kukuřicí a jinými plodinami. Mimo vegetační období se objevuje více živočišné potravy, např. hlodavci, ptáci, mršiny nebo odpadky z lidských sídel. Při extrémních zimách (-10°C a více) dokáže jako jediná psovitá šelma upadnout do nepravého a krátkého zimního spánku. Rozmnožování probíhá od zimy až do jarních měsíců. Samice rodí 5−9 mláďat v období od dubna do května. Úmrtnost mladých psíků je však velmi vysoká, až dvě třetiny se nedožijí pohlavní dospělosti (8−10 měsíců). Průměrná délka dožití se pohybuje okolo 7 let života.

Literatura:

Anděra M., Gaisler J. (2012): Savci České republiky: popis, rozšíření, ekologie, ochrana. - Academia, Praha.

Anděra M., Horáček I. (1982): Poznáváme naše savce. - Mladá fronta, Praha.

Mlíkovský J., Stýblo P, eds. (2006): Nepůvodní druhy fauny a flóry České republiky. - ČSOP, Praha.

Najdete zde již více než 2800 druhů rostlin, hub a živočichů!