Motacilla flava - konipas luční

30. 11. 2020 vytvořil Zdeněk Mačát

Motacilla flava Linnaeus, 1758  konipas luční

Řád: Passeriformes – pěvci, čeleď: Motacillidae – konipasovití

Status: SO, VU, IUCN: LC

 

Popis: Konipas luční je 1516 cm velký pěvec. Stavbou těla připomíná častějšího a známějšího konipasa bílého (Motacilla alba). Zbarvení je velmi nápadné. Dominantní barvou je žlutá. Výraznější samec má spodinu těla jasně žlutou. Hřbet je šedozelený. Křídla jsou hnědavě šedá s výraznými, ale úzkými světle žlutými nebo špinavě bílými křídelními páskami. Samice je podobná, jen méně výraznější. Nohy obou pohlaví jsou černé. Hlas konipase lučního je jemný (poslech). Samotný vzhled jedinců, hlavně samců, konipasů lučních je výrazně zeměpisně proměnlivý. V širším areálu Evropy se vyskytuje až osm rozdílných poddruhů. Ve většině kontinentální Evropy žije středoevropský poddruh M. flava flava, který má hlavu zbarvenou do modrošeda s výrazným bílým nadočním proužkem a světle žlutou skvrnkou pod okem.

 

Možná záměna: Záměna není příliš pravděpodobná. Na první pohled podobný konipas horský (Motacilla cinerea) žije v naprosto odlišném prostředí. Vzájemně je možné oba druhy rozlišit pomocí několika znaků. V případě konipase lučního je ocas zřetelně kratší než u konipasa horského. Tento druh má také výrazně černé hrdlo (samci) nebo šedé (samice), v případě konipase lučního mají samci hrdlo zářivě žluté, samice pak bílé s nádechem žluté. Zřídka protahujícím, podobným druhem, je konipas citrónový (Motacilla citreolla), jehož samci mají na rozdíl od konipasa lučního celou hlavu výrazně žlutě zbarvenou. Samice mají světle žluté zbarvení hrdla přecházející ve skvrnu až nad oko a jsou tedy výrazně odlišní.

 

Rozšíření: Konipas luční je Eurasijský druh pěvce, který obývá kompletně celou Evropu (mimo Irska a Skotska). Dále na východ je rozšířen až na Sibiř a do středoasijských republik. Z této části areálu ptáci na zimu táhnou do střední Afriky (Etiopská oblast), na východní i západní okraj Arabského poloostrova a do Indie. Celoroční výskyt je pak udáván z pobřeží Atlantiku v Maroku a Západní Sahaře, a také z širší nivě řeky Nil v Egyptě a Súdánu.

 

V České republice se pravidelně vyskytuje častěji v nižších polohách, jeho početnost však není vysoká. Výskyt z našeho území je potvrzen i z Krkonoš a Šumavy, nejvýše položené zahnízdění je z Orlických hor (720 m n. m.). Stěžejními oblastmi pro hnízdění konipasa lučního jsou Podkrušnohoří, Plzeňsko, jižní Čechy a jižní Morava. Na území ČR bylo zaznamenáno až šest poddruhů konipasa lučního. Nejčastěji se vyskytuje nominátní poddruh (ssp. flava), dále severoevropský poddruh (ssp. thunbergi) a konipas luční předoasijský (ssp. feldegg), u kterých je možné hnízdění. Další poddruhy je možné zastihnout v průběhu tahu: italský (ssp. cinereocapilla), západosibiřský (ssp. beema) a východoruský (ssp. lutea).

 

Biologie a ekologie: Druh podmáčených pastvin, zaplavených luk a dalších vlhkých biotopů, včetně okolí jezer a nádrží. Hnízdění probíhá hned po návratu ze zimoviště, nejčastěji od dubna až května. Hnízdo si konipasi staví samostatně v blízkosti vodních ploch a umisťují jej na zem do hustého porostu. To je tvořeno rostlinným materiálem, chlupy a žíněmi. Hnízdo zpočátku staví oba partneři, avšak samec pouze ze začátku. Většinu hnízda tak tvoří sama samice. Ta od května do července snáší 46 bělavých, hustě kropenatých vajec. Sedí samice a to přibližně 14 dní. Samec během dne občas střídá samici na vejcích. Mladé už krmí oba rodiče dalších 14 dní. Konipasi hnízdí 1× ročně, v ojedinělých případech i 2×. Na zimoviště odlétá v průběhu září. Hlavní složkou potravy je výhradně hmyz, dále také pavouci nebo měkkýši. Potravu sbírá jak na zemi, tak z rostlin či za letu.  

 

Ohrožení a ochrana: Konipas luční je zařazen mezi silně ohrožené zvláště chráněné druhy a druhu zranitelné podle Červeného seznamu obratlovců. Z výsledků posledních sčítání ptáků je zřejmé, že v současnosti dochází stále k silnému poklesu početnosti populací, což je důvodem pro zařazení druhu do stávajících kategorií. Nejvýznamnějším rizikem pro konipasa lučního je soustavné vysychání mokřadů a vlhkých stanovišť, které vyhledává. Jeho početnost je také ovlivněna lovem během migrace. Jako účinný nástroj pro podporu populací se tak jeví zakládání nových mokřadů, rušení starých meliorací a postupné ukončení odvodňování krajiny.

 

 

Literatura:

 

Hudec K., a kolektiv (1983): Fauna ČSSR, svazek 23, Ptáci 3/I. - Academia, Praha.

 

Svensson L., Grant P. J. (2004): Ptáci Evropy, Severní Afriky a Blízkého východu. Praktická určovací příručka. - Svojtka, Praha.

 

Šťastný K., Bejček V., Hudec K. (2006): Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice. -Aventinum, Praha.

 

Vinicombe K., Harris A., Tuckerová L. (2016): Příručka k určování ptáků se zaměřením na podrobný popis snadno zaměnitelných druhů. - Ševčík, Praha.