Melitaea athalia (Rottemburg, 1775) – hnědásek jitrocelový

Syn.: Mellicta athalia (Rottemburg, 1775); Melitaea neglecta Pfau, 1962

Čeleď: Nymphalidae – babočkovití

Status: běžný druh

Popis: Rozpětí křídel 36–42 mm. Svrchní strana křídel je tmavohnědá s oranžovými skvrnami – i když je podíl oranžové a hnědé barvy do jisté míry variabilní, obecně je vyrovnaný. Rub předních křídel je hnědooranžový s hnědými skvrnami a se světlým okrajem. Rub zadních křídel je tvořen ze světlých a oranžovohnědých polí, která jsou černě ohraničena. Úzká lemová páska na samém okraji křídla je stejně jako sousední lemové pole světlá (bílá až krémová). Housenky jsou černé s bílým skvrněním a s oranžovými ochlupenými kuželovitými výrůstky po celém těle. Kukla je zpravidla bílá s černými a hnědými skvrnami a s drobnými oranžovými skvrnkami.

Možná záměna: Hnědásek jitrocelový je jednoznačně naším nejhojnějším druhem rodu Melitaea. Značně se mu podobají tři vzácné druhy – hnědásek rozrazilový (Melitaea diamina), hnědásek černýšový (Melitaea aurelia) a hnědásek podunajský (Melitaea britomartis). Od nich se odlišuje lemovou páskou na samém okraji křídla, která je stejně zbarvena jako sousední lemové pole (bíle až krémově), zatímco u tří vzácných druhů je lemová páska tmavší než lemové pole. Tento znak je nenápadný u h. černýšového, kde jde jen o nevelký rozdíl v odstínu (což může někdy nastat i u h. jitrocelového), – h. černýšový je ale oproti h. jitrocelovému výrazně menší a jeho přední křídla jsou znatelně užší. Dalším podobným druhem je hnědásek kostkovaný (Melitaea cinxia), který se liší mj. přítomností černých teček v předposlední řadě polí na zadních křídlech (na líci i rubu).

Rozšíření: Areál druhu zahrnuje celou Evropu a pokračuje dále přes Turecko a mírný pás Asie až do Číny a Japonska.

V Česku je hojný, široce rozšířený od nížin do hor. Chybí v některých intenzivních zemědělských oblastech.

Biologie a ekologie: Hnědásek jitrocelový obývá poměrně širokou škálu biotopů – lesní okraje, průseky, světliny a paseky, okraje lesních cest, rašeliniště, mokřady a také suché louky nebo lesostepní výhřevné stráně. Dospělci se vyskytují v jedné generaci od května do července, v teplých oblastech je možný i vývoj druhé generace (srpen – září). Jsou značně sedentární – většina jedinců v populacích nelétá dál než 150 m. Sají nektar z květů; minerální látky s oblibou doplňují sáním na tlejících látkách, vlhké půdě nebo na potu lidí a zvířat. Vajíčka jsou kladena ve shlucích na živné rostliny nebo pod listy v jejich okolí. Vývoj housenek probíhá na černýši lučním (Melampyrum pratense), jitrocelu kopinatém (Plantago lanceolata), světlíku lékařském (Euphrasia rostkoviana) nebo rozrazilu rezekvítku (Veronica chamaedrys). Housenky se z počátku zdržují pospolu, ale od 3. instaru žijí jednotlivě. V tomto instaru také zpravidla přezimují. Po přezimování se většinu času sluní a potravu přijímají už jen málo. Kuklí se zavěšené na rostlinách u země.

Literatura:

Beneš J., Konvička M., Dvořák J., Fric Z., Havelda Z., Pavlíčko A., Vrabec V., Weidenhoffer Z. (2002): Motýli České republiky: Rozšíření a ochrana I, II. SOM, Praha.

Najdete zde již více než 2800 druhů rostlin, hub a živočichů!