Ips typographus (Linnaeus, 1758) – lýkožrout smrkový

Čeleď: Curculionidae – nosatcovití (Scolytinae – kůrovci)

Status: běžný druh

Popis: Délka těla 4,2–5,5 mm. Tělo je válcovité, nápadně lesklé s dlouhým ochlupením. Hlava je skryta pod štítem, na čele jsou výrazné hrbolky. Tykadla jsou paličkovitá, žlutohnědá, palička tykadla má zřetelně zprohýbané švy. Štít je mohutný, mírně delší než širší, v přední části hrbolkatý, v zadní části s jemným tečkováním. Zbarvení štítu je hnědé, obvykle trochu tmavší než krovky. Krovky jsou válcovité, v zadní části jakoby uťaté s hladkým vyhloubením, které lemují na každé straně čtyři zoubky. Krovky jsou hluboce v řadách tečkované, typicky bez teček v mezirýží. Zbarvení krovek je hnědé až hnědošedé. Nohy jsou poměrně krátké žlutohnědé. Celé tělo je po obvodu ochlupeno dlouhými žlutavými odstávajícími chloupky, u starších jedinců se chloupky často lámou. Larvy jsou beznohé, válcovité, bělavé s hnědou sklerotizovanou hlavou.

Možná záměna: Záměna je možná s dalšími lýkožrouty rodu Ips (v ČR 6 druhů). Od nichž se liší čtyřmi zoubky na kraji prohlubně na konci zadečku, které jsou od sebe zhruba stejně vzdálené a také nepřítomností tečkování v mezirýží na krovkách. Další rozlišovací znaky jsou také na tykadlech a kopulačních orgánech. Od ostatních rodů kůrovců se lýkožrouti rodu Ips liší zejména prohlubní na konci krovek a řadou zoubků na jejím okraji.

Rozšíření: Palearktický druh, široce rozšířen v mírném pásu Evropy, ve Skandinávii, na Sibiři a na severu Číny.

V ČR hojný druh, po celém území, nejvíce ve středních polohách a horských oblastech. Patří mezi naše nejhojnější a nejznámější kůrovce.

Biologie a ekologie: Lýkožrout smrkový je původně obyvatel horských a podhorských smrčin a smíšených lesů, vlivem lesního hospodářství s převažujícími výsadbami monokultur smrků se rozšířil po celém území i do lesů v nižších polohách. Hostitelským druhem stromu je zejména smrk ztepilý (Picea abies), vzácně i jiné jehličnaté stromy. Tito brouci vyhledávají oslabené starší stromy (suchem, nemocí či poraněním). Zdravé stromy napadají pouze při přemnožení, v místech, kde již vyčerpaly své zdroje oslabených stromů. Samec vyhledá vhodný strom a prokouše se kůrou do lýka, v kůře vykouše chodbičku, která je vždy svislá a většinou téměř rovná, několik centimetrů dlouhá (obvykle 5–12 mm). Je-li strom vhodný k žíru, vypustí feromony, které lákají další jedince lýkožroutů, zvláště samice. Synteticky vyrobených feromonů se využívá v lapačích v hospodářských lesích. Napadený strom se pozná podle kruhovitých otvorů v kůře a drobných drtinek, které z nich vypadávají, při silném napadení dochází k usychání a opadávání kůry. Ze začátku napadá zejména spodní části kmene, postupně se přesouvají do horních pater kmene až po zavětvení, při silném výskytu i v korunách stromů. Samec svou chodbičku brání proti ostatním samcům i nepřátelům ucpáním vchodu vlastním tělem. V mateřské chodbičce je na jednoho samce obvykle 2–3 samice, které po páření, které probíhá v chodbičce, kladou několik vajíček na stěny mateřské chodby. Za svůj život naklade samice zhruba 20–100 vajíček. Larvy pak vykusují chodbičky kolmo k mateřské chodbě (obvykle jich bývá okolo 20) a vzniká tak typický požerek, který je pro různé druhy a rody kůrovců rodově (někdy i druhově) charakteristický. Larvy se živí lýkem a také houbami které rostou v jejich chodbičkách a napomáhají rozkladu dřeva (tzv. ambroziové houby). Vývoj larev trvá v optimálních podmínkách zhruba týden, obvykle však déle. Chodbička larvy je vyplněna tmavým trusem. Larvy se kuklí na konci své chodbičky, obvykle za 10 dní se líhnou dospělci, kteří ještě několik dní zůstávají v chodbě, než ztvrdnou, a až poté vyletí hledat další stromy. Celkově trvá celý vývoj, včetně vytvoření mateřské chodby samcem 6–10 týdnů. V našich podmínkách má lýkožrout většinou dvě až tři generace, první rojení probíhá podle podmínek a nadmořské výšky většinou od konce března do května, druhé a třetí probíhá v letních měsících od července do srpna, někdy i později. Přezimují zejména dospělci ve vykousaných komůrkách v kůře, někdy však také v hrabance. Rojení probíhá zejména v bezvětrných dnech v odpoledních hodinách. Lýkožrout smrkový má spoustu přirozených nepřátel, jako jsou parazitické houby, roztoči, hlístice, dvoukřídlí a blanokřídlí. Loví ho spousta specializovaných brouků, draví hmyz, ale také obratlovci, zejména ptáci (datlovití a pěvci). V hospodářských lesích, zvláště ve smrkových monokulturách, představuje jednoho z nejvýznamnějších „škůdců“ smrků. Ve stejnověké monokultuře má optimální podmínky k přemnožení – zdroje potravy ve velkém množství, blízko u sebe a často také v horší kondici (výsadba smrku na nevhodných místech). Často tak v těchto lesích dochází k přemnožení (kalamitám, jako například v letech 2018–2020 po celé ČR). V lesích s přirozenou druhovou a věkovou skladbou, však funguje jako důležitý „ekosystémový inženýr“, který likviduje zejména oslabené stromy a společně s dalšími druhy organismů vytváří přirozené lesní světliny, které vytvářejí podmínky pro řadu dalších organismů. I samotné napadené uschlé stromy poskytují úkryt a potravní zdroje řadě organismů (v chodbičkách kůrovců žije spousta hub, roztočů a hmyzu). Lýkožrout smrkový je tak důležitou součástí ekosystému jehličnatých lesů.

Literatura:

Pfeffer A. (1955): Fauna ČSR, svazek 6: Kůrovci – Scolitoidea. ČSAV, Praha.

Pfeffer A. (1989): Kůrovcovití (Scolytidae) a jádrohlodovití (Platypodidae), Zoologické klíče. Academia, Praha.

Zahradník P. & Geráková M. (2010): Lýkožrout smrkový (Ips typographus). Metodické listy. Lesní práce 12/2010.

Najdete zde již více než 2800 druhů rostlin, hub a živočichů!