Flammulina velutipes - penízovka sametonohá

21. 12. 2020 vytvořil Václav Dvořák

Flammulina velutipes (Curtis) Singer – penízovka sametonohá

Syn.: Collybia velutipes (Curtis) P. Kumm.

Čeleď: Physalacriaceae 

Status: běžný druh

 

Popis: Hustě trsnatá houba. Klobouk obvykle 20–60 mm široký, suchý až kluzký, za vlhka až slizký, oranžový až červenohnědý, v mládí polokulovitý, poté plochý. Lupeny pružné, bělavé, později okrově žluté. Třeň velmi tuhý, v horní části žlutavý, ve spodní černohnědý, celý sametově plstnatý. Výtrusný prach bílý.

 

Spory: Elipsoidní, hladké, bezbarvé, 7–9 × 4,5–6 µm.

 

Možná záměna: Typicky sametově plstnatý třeň můžeme vidět i u jiných druhů jako jsou zástupci rodu slizečka (Xerula sp.), většinou se jedná o letní až podzimní houby, které nevytváří trsy.

 

Rozšíření: Druh s rozsáhlým areálem zaujímajícím mírný pás severní a jižní polokoule. V Evropě se vyskytuje po celém kontinentu. Na Novém Zélandu je ovšem považována za nepůvodní druh, který se do přírody rozšířil z pěstebních kultur.

 

V České republice je tento druh znám hojně z nižších a středních poloh.

 

Ekologie: Penízovka sametonohá roste na mrtvém i živém dřevě převážně listnatých stromů a pařezů. Vyniká výraznou synantropní vazbou a často je nalézána v městských parcích a zahradách.

 

Je typickou zimní houbou s růstem plodnic v chladnějším období od října do března.

 

Poznámka: Penízovka je považována za jedlou a chutnou houbu do polévek. Lze ji rovněž pěstovat. Pěstuje se především ve východní Asii, kde je známa pod komerčním názvem enoki. Houby z kultury jsou pěstované ve tmě a v prostředí bohatém na oxid uhličitý, takže houby postrádají barvu a mají tenké, protáhlé třeně.

 

 

Literatura:

 

Hagara L. (2015): Ottova encyklopedie hub. – Ottovo nakladatelství, Praha, 1152 s.

 

Johnston P. R. (2010): Causes and consequences of changes to New Zealand's fungal biota. – New Zealand Journal of Ecology, 34(1): 175–184.

 

Pilát A. (1964): Nápadná zimní houba penízovka sametonohá. – Živa, 1964/3, s. 59.

 

Svrček M. & Vančura B. (1988): Houby. – Artia, Praha, s. 182.