Filago arvensis - bělolist rolní

23. 8. 2016 vytvořil Václav Dvořák

Filago arvensis L. – bělolist rolní

Syn.: Logfia arvensis (L.) Holub, Gnaphalium arvense L., Oglifa arvensis (L.) Cass. in Cuvier

Čeleď: Asteraceae – hvězdnicovité

Status: NT

 

Popis: Bylina s přímou, obvykle jednoduchou, šedoplstnatě chlupatou, hustě olistěnou lodyhou, vysokou do 45 cm. Úbory podlouhle vejcovité, uspořádané v řídkých kulovitých hlávkách, podepřených krátkými listeny, sestavených do hroznovitě větveného květenství. Zákrovní listeny celé hustě vlnatě chlupaté, bez lemu nebo s blanitým lemem jen velmi úzkým. Květy žlutavé. Nažky mírně dimorfní.

 

Možná záměna: Zaměnit lze zejména s bělolistem nejmenším (Filago minima), který má střední zákrovní listeny s širokým blanitým lemem, úbory před rozkvětem pyramidální a květenství vrcholičnatě větvené.

 

Rozšíření: Euroasiský druh, jehož evropský areál zahrnuje značnou část kontinentu vyjma nejsevernější Skandinávie, na východ pokračuje spíše ostrůvkovitě až do střední Asie do pohoří Altaj. Výskyt na Britských ostrovech se považuje za druhotný, jako nepůvodní druh je udáván ze Severní Ameriky. Ve Středozemí je zpravidla vylišován v jiném poddruhu jako Filago arvensis subsp. lagopus.

 

V České republice je nejčastějším druhem z rodu, který se kdysi hojně vyskytoval po celém území s výjimkou horských oblastí. V předešlých desetiletích se z krajiny rapidně vytrácel.

 

Ekologie: Bělolist rolní preferuje nezapojené porosty, okraje cest, úhory, náspy, meze, suché pastviny, písčiny, lomy, nádraží či světlé bory. Roste na silně vysýchavých půdách, chudých na živiny, spíše s kyselou reakcí.

 

Jednoletý terofyt s fenologickým optimem kvetení od června do září.

 

Ochrana a ohrožení: Druh není řazen mezi zvláště chráněnými taxony, v Červeném seznam ovšem patří mezi druhy téměř ohrožené (NT). Jeho rapidní ústup byl zaznamenán zejména v druhé polovině 20. století pravděpodobně v důsledku intenzifikace zemědělství a celkového zvýšení úživnosti prostředí. V posledních letech je zaznamenáván mnohem častěji zejména na synantropních stanovištích.

 

 

 

Literatura:

 

Andrés-Sánchez S., Temsch E. M., Rico E. & Martínez-Ortega M. M. (2013): Genome size in Filago L. (Asteraceae, Gnaphalieae) and related genera: phylogenetic, evolutionary and ecological implications. – Plant Systematic and Evolution, 299(2): 331–345.

 

Nesom G. (2009): Notes on non-native Asteraceae in Texas. – Phytologia, 91(2): 325–332.

 

Štech M. (2010): Filago L. In.: Slavík B. & Štěpánková J. (eds): Květena České republiky 7, Academia, Praha, 90-94.