Felis silvestris Schreber, 1777 – kočka divoká

Řád: Carnivora - šelmy, čeleď: Felidae - kočkovití

Status: KO, CR, HD IV, IUCN: LC, Bern II

Popis: Kočka divoká je až 80 cm dlouhá (vč. 30 cm ocasu) šelma, která v dospělosti dorůstá do hmotnosti až 9 kg (průměrně okolo 6 kg). Stavbou těla je tak velmi podobná kočce domácí. Jak je vzájemně odlišit najdete níže. Zbarvení kočky divoké je v šedohnědém až šedožlutém odstínu, hřbet, nohy a ocas jsou výrazně pruhované. Pruhů je ale celkově méně než u kočky domácí a jsou méně kontrastní. Výrazné jsou ale čtyři delší a jeden kratší tmavý proužek na krku. Středem hřbetu se vine tmavý „úhoří“ pruh, jež končí u paty ocasu. Ocas je mohutný, huňatý a s tupou špičkou. Nese také 3-4 černé vzájemně oddělené kroužky. Spodní strana zadních tlapek je černá jen částečně. Špičky uší koček divokých jsou stejně šedé jako zbytek uší.

Možná záměna: Ve srovnání s kočkou domácí je rozlišení kočky divoké někdy problematické, zvláště s přihlédnutím k faktu, že mezi oběma druhy může docházet k vzájemnému křížení, a tedy i prolínání znaků. Nicméně, kočku divokou můžeme od té domácí mourované odlišit pomocí kombinace několika vnějších znaků. Nejvýraznějším rozdílem mezi oběma druhy je zbarvení srsti na hřbetu. Ve zbarvení kočky domácí převládá jako podkladová barva šedostříbrná. Tygrování těla je výraznější a kontrastnější. Špičky uší jsou zpravidla tmavé, na hlavě je většinou více něž pět proužků, které nejsou nijak výrazně odděleny. Na zádech najdeme u kočky domácí více tmavých pruhů, které jsou různě větvené. Kroužky na ocase jsou většinou spojené, konec ocasu bývá špičatý. Spodní strana tlapek je často celá černá. Pruh tmavých chlupů na krku, který tvoří pomyslný „obojek“ je zepředu zřetelně viditelný.

Rozšíření: V současném pojetí taxonomie jsou za kočku divokou považovány jen populace žijící v Evropě a Malé Asii. Ostatní druhy, které byly v minulosti považovány za poddruhy kočky divoké, byly povýšeny na samostatné druhy nebo byly synonimizovány. Historické rozšíření kočky divoké zasahovalo od Britských ostrovů až do střední Asie. Za jejím vymizením na většině plochy areálu stála změna způsobu lesního hospodaření a změna druhové a věkové struktury lesa. V současnosti se početnější populace vyskytují na Slovensku, ve Francii, Španělsku nebo Německu. Daří se jí také v odlehlejších oblastech Ukrajiny, Rumunska nebo Balkánu.

Kočka divoká žila téměř na celém území Čech a Moravy ještě v 17. století. Postupně však její populace ubývala, až byla v roce 1952 vyhubena úplně. Do tohoto roku je datován poslední doložený zástřel z Krušných hor. První záznam kočky divoké po letech od jejího vyhubení pochází z roku 2011 ze Šumavy, kdy se jedince podařilo zachytit na fotopast. V roce 2013 se objevila také v Javorníkách na Moravsko-slovenském pomezí. Od té doby se každoročně daří právě pomocí fotopastí zachytávat jedince a celé populace na různých místech převážně hraničních hor. V současnosti jsou populace u nás známy z Javorníků, Beskyd a Hostýnských vrchů a Bílých Karpat na východě, ojedinělé záznamy pocházejí z rakouského Podyjí (NP Thayatal) na jihu Moravy. V Čechách je záznamů více ze Šumavy, Českého lesa, Doupovských hor, Krušných hor a Povltaví.

Biologie a ekologie: Stanovištěm kočky divoké jsou okraje lesů, malé mýtiny, a nerušené lesní lemy s hustými křovinami v nižších a středních polohách s listnatými a smíšenými lesy. Nepostradatelnou součástí biotopů kočky divoké jsou také členité skalnaté stráně s úkryty v podobě skalních rozsedlin, opuštěných nor, doupných stromů, vývratů a padlých kmenů. Mezi limity jejího výskytu ve vyšších polohách patří hlavně dlouhotrvající sněhová pokrývka, obecně pak prostředí bez dostatku úkrytů. Rozloha domovských okrsků koček je závislá na množství zdrojů potravy. U koček jsou zhruba 0,5 km velké, v případě kocourů je to až 3 km. Jedinci si své území značkují drápáním a otíráním o kůru stromů, močí či trusem. Kočky žijí samotářsky. Období páření probíhá na přelomu zimy a jara. Během této doby jsou kočky naopak společenské a lákají partnera hlasitým mňoukáním. Samice kočky divoké je březí přibližně 65 dní a rodí 3-5 mláďat (koťat), a to v rozmezí od dubna do června. Kočka mláďata brání (postaví se i člověku) a v případě ohrožení je přenáší do jiného úkrytu. O mláďata se samice stará až do podzimu, kdy se osamostatňují. Dospělosti dosahují zhruba ve stáří dvanácti měsíců. Hlavní období aktivity kočky je za soumraku a v noci, kdy se také vydává na lov potravy. Během dne pak odpočívá v úkrytu. Nejvýznamnější složkou potravy jsou hlodavci (hraboši, myšice, norníci a myši), kteří jsou zastoupeni až 80 % případů. Jídelníček v době nedostatku hlodavců doplňují ptáci (až do velikosti slepice), králíci, veverky, ještěrky nebo žáby. Zdechliny žere jen v ojedinělých případech a případech nouze. Loví pro kočky typickým způsobem, a to tak, že přepadá svou kořist ze zálohy jedním rychlým výpadem či skokem. Ve volné přírodě se dožívá 12-14 let.

Ohrožení a ochrana: Hlavní ohrožení kočky divoké dnes přichází se strany kočky domácí a možného společného páření, a tedy ztráty genetické rozmanitosti a původního genomu kočky divoké. V některých částech evropského areálu jsou již kočky silně „promořeny“ geny domácích koček (např. Maďarsko, Skotsko). Naopak v jiných částech areálu je toto „promoření“ relativně malé, okolo 3-4 % populace (např. Německo). Mezi další negativní vlivy, které ovlivňují populace koček divokých ve střední Evropě jsou fragmentace krajiny, ztráta přirozeného prostředí, střety s dopravou a chybný zástřel. Pro správné nastavení ochrany druhu a jeho biotopů je nezbytné zjistit aktuální rozšíření kočky divoké na našem území spolu s analýzou genetické příslušnosti druhu a míry hybridizace jednotlivých populací. V rámci několika projektů, které probíhají nebo v nedávně době skončily, jsou tato data zjišťována a populace sledovány. Důležitou součástí jsou také poznatky v rámci citizen science, kdy se objevují nové lokality pomocí záznamů z dnes již běžných fotopastí.

Literatura:

Anděra M., Gaisler J. (2012): Savci České republiky – popis, rozšíření, ekologie, ochrana. Academia, Praha.

Anděra M., Horáček I. (1982): Poznáváme naše savce. - Mladá fronta, Praha.

Pospíšková J. (2016): Kočka divoká se vrací do ČR. A co dál? Ochrana přírody 6/2016: 28-31.

Najdete zde již více než 2800 druhů rostlin, hub a živočichů!